Kolhau, Kohlhau, Kohlova Seč či Kolava - všechny tyto názvy patřily jedné osadě. Ještě na leteckých snímcích z 50. let minulého století je vidět několik stavení roztroušených na louce poblíž obce Souvlastní. Jenže od té doby uplynulo přes půlstoletí a někdejší osadu za tu dobu zcela pohltil les. Její připomínkou jsou už jen trosky domů a chalup roztroušených v lesním porostu.

O historii této osady existuje u nás jen hrstka informací a pamětníků, kteří ještě znali její obyvatele, ještě méně.

Osada uhlířů

„Dnes se jedná o zaniklou osadu, název je odvozen od slova Köhler, což je uhlíř. Jednalo se tedy o místo, kde se zřejmě pálilo uhlí. Založení je pravděpodobné v druhé polovině 18. století,“ uvádí Radka Holendová z Okresního archivu v Rychnově nad Kněžnou.

Osada existovala již během prvního vojenského mapování, které bylo prováděno v letech 1764 až 1768 a mezi lety 1780 a 1783. V roce 1782 se objevuje i v záznamech matriky zesnulých farního úřadu Nebeské Rybné.

Naše pátrání po informacích o Kolavě nakonec vedlo až do archivu v německém Waldkraiburgu, kde se spolupracovníkovi archivu Rudolfu Kargerovi podařilo několik zmínek z historie této osady vypátrat. Roku 1836 uvádí J. G. Sommer ve spisu Království české, že osada Kolava patřící pod obec Souvlastní má osm domů a pětatřicet obyvatel. Fond uložený v německém archivu také obsahuje zmínku, která potvrzuje, že pálení uhlí dalo vzniknout názvu osady Kolava. Zřejmě se jím zabývali i Nowakovi, jeden z nejstarších známých rodů Souvlastního a později i Kolavy, přezdívalo se jim totiž „uhlíři“.

Později tamní osadníci, vesměs německy mluvící, vyhledávali jiné zdroje obživy, jak líčí vzpomínka na život v Kolavě sepsaná Franzem Wenzelem (*1847), kterou mi spolu s fotografiemi potomků Kolavanů žijících v Rakousku poskytli Erich Walenta a Margit Anspann.

Vzpomínky učitele

Franz Wenzel musel denně docházet do hodinu vzdálené školy v Nebeské Rybné. Dostat se tam v zimě bylo však pro školáky ze vzdálenějších míst téměř nemožné, a proto jim v tomto období každodenní cesty do školy odpadly. Co zmeškali v zimě, museli dohnat v letním období, kdy se vyučování prodlužovalo, navíc se chodilo i na kostelní zpěvy.

„Později jsem se učil ve škole též zpívat a hrát na violu a flétnu. Zájem o hudbu ve mně probudilo už to, že otec, dva mí bratři a jeden hoch od sousedů v podvečer často muzicírovali. V zimě jsem musel pilně hrát, téměř neopouštěje dům rodičů, protože v létě kromě vyučování jsem musel hlídat dobytek. Na podzim se občas pálily ohníčky a opékaly se brambory. V létě byla hlavní starost o hospodářství, na podzim se dralo, v zimě se navíjelo na cívku a tkalo se,“ píše Franz Wenzel.

Stejně jako jeho dva starší bratři i on navštěvoval rok a půl českou školu. Aby složil zkoušku z obou jazyků. Později se stal učitelem. Své paměti sepsal jako sedmasedmdesátiletý, zemřel 12. června 1929.

Tehdy v Kolavě žily necelé tři desítky obyvatel v pěti domech. Třicátá léta přinesla nejen hospodářskou krizi, ale i vzestup nacismu v Německu a posléze i snahy o odtržení Sudet od Československé republiky. Jak uvádějí webové stránky nedaleké obce Zdobnice, v květnových volbách do Národního shromáždění roku 1935 získaly v obci největší počet hlasů německé politické strany, vůbec nejvíce pak Sudetoněmecká strana Konrada Henleina, jenž mluvil i na shromáždění ve Zdobnici v roce 1937. České politické strany obdržely od zdobnických obyvatel pouze osm z celkem 561 odevzdaných hlasů. Pak přišlo září 1938 a Kolava ležící v Sudetech se stala součástí Německé říše.

Stavení osiřela

Na jednom z posledních soupisů obyvatel ze 40. let 20. století se objevují záznamy o osmnácti členech rodiny Neugebauerovy, Hetschelovy, Nowakovy a Schmoranzerovy. Frans Neugebauer (*1916), August Hetschel (*1923), Franz Hetschel (*1925), Wilhelm Nowak (*1910) - u všech těchto jmen je poznamenáno, že padli, u výměníků Franze Nowaka a Franze Schmoranzera, že zemřeli, u ostatních je uvedeno, že se nacházejí v Německu – v Goldbergu, Hamburku - Bramfeldu, Friedrichswerthu či Mattstädtu. U dvou jmen pak zůstává otazník.