Po deštivém pátku byla sobota sice studená, ale slunečná s dalekou viditelností. Od vlakové zastávky se 23 členů tamního sportovního klubu Turista vydalo nejprve na Skálu.

Právo hrdelní

Město Kostelec mělo různá práva. Mezi jinými i takzvané hrdelní a na Skále bývalo kdysi popraviště. Každá poprava musela být schválena apelačním soudem v Praze. Poslední ortel byl vykonán 26. března 1726 na kramáři, který ze Slezska nosil zapověděné knihy. Místo připomíná ulice Na spravedlnosti a malý kruhový pozemek v majetku města.

Dozvěděli jsme se také o velkém požáru, při němž 16. dubna 1894 vyhořelo na Skále 34 dřevěných domů a při záchraně pana Bartoše zahynul velitel hasičského sboru pan Bedrna.

Pokračovali jsme na jihozápad do lesa k silnici na Borohrádek. Ze stráně byla jako na dlani vidět Skála, věže Kostelce, panoráma Orlických hor a vlevo zářil častolovický kostel svatého Václava.

Obec Kostelec zakoupila polesí nazývané „lesové kostelečtí“ v roce 1558 od Arnošta falckraběte při Rýně z panství pernštejnského za 650 kop grošů českých.

Části lesa získaly zajímavé názvy

Druhá část lesů města Kostelce nad Orlicí je v polesí Poběžovice (asi 200 hektarů), které město získalo koupí od Státního pozemkového ústavu při provádění pozemkové a lesní reformy. Části lesa získaly zajímavé názvy jako: U Zbele, Nad a U svatého Salvádora, Severinka, Nad Zhoří, Nad jílovými doly, U Králových palouků, U boudy, Nad Březinkou a mnoho dalších.

V 19. století byla do kosteleckých kašen přiváděna voda dřevěným potrubím z lesů od Mírova a menší část novým potrubím teče dodnes. V dnešní době hospodaří Městské lesy na rozloze 1196,47 hektarů. Z toho bylo asi 480 ha v roce 1948 až 1997 v majetku Vojenských lesů a statků Plumlov. Část byla využívána jako cvičiště a část jako muniční sklad oplocený a hlídaný.

Vrací vile její původní krásu

Lesní cestou jsme došli k vile Sklenářka. Novorenesanční vilu uprostřed lesů nechal postavit továrník Rudolf Seykora v letech 1886 až přibližně do roku 1904. Navrhl a stavěl ji místní stavitel Václav Roštlapil. Vila dostala jméno podle operní pěvkyně Otýlie Sklenářové Malé, která působila v Prozatímním a v Národním divadle v Praze a kterou velmi obdivoval.

Sklenářová vyučovala zpěv a lekce dávala mimo jiné také Emě Destinové. Sklenářku, kde Rudolf žil sám jen se svým sluhou, často navštěvovala.
Potom, co továrna kolem roku 1924 zkrachovala a Rudolf zemřel, vlastnilo ji devět dědiců. Za protektorátu vilu obsadil Hitlerjugend.

Po znárodnění sem jezdily děti z Prahy na školu v přírodě, aby ji v roce 1991 v restituci získala zpět rodina posledního předválečného majitele. V pronájmu zde do roku 1995 sídlila americká náboženská organizace Harvest International Ministries, která ji využívala jako biblickou školu.

Poslední majitel vilu získal v roce 2005 darem od prarodičů a pronajal ji občanskému sdružení Nová Země, komunity, která tu pod heslem „Cesta duší“ buduje ekologické, energeticky a ekonomicky nezávislé centrum. Pořádají se zde koncerty, meditační víkendy a konference o alternativním způsobu života. Vilu opravují a vrací ji její původní krásu.

Volným tempem jsme došli na okraj obce Zdelov a vraceli se zpět. Cestou jsme se ještě zastavili u bývalého muničního skladu, který je dnes v dezolátním stavu a kde se kdysi skladovaly rakety. V okolí je památka na okupaci a to velké jizvy na borovicích, z nichž se pro Němce těžila, podobně jako z gumovníků, pryskyřice pro potřeby chemického průmyslu. Blízko je místo nazývané od nepaměti Červená chaloupka. Je již zbouraná, byla v ní třídírna semen lesních stromů.

Výletu se zúčastnily také děti

Po asfaltové cestě z kopce za stále slunečného počasí s modrou oblohou bez mráčku nad hlavou jsme se blížili ke Kostelci. Šlo s námi pět turistek z Borohrádku, kterým se výlet moc líbil a řekly nám, že se určitě zúčastní některého dalšího. Absolvovali jsme 11 kilometrů, procházku si nenechalo ujít pět dětí a dva pejsci. Výlet vedl a podrobně nás o všem informoval pan František Krch.

Text a fotografie Otto Šabart
(s využitím poznámek pana Krcha)