Proč nadpoloviční? Kluků a chlapů potkávám v ten den na náměstí v Dobrušce mnohem více než žen a dívek.
Ale zpět k prioritám. Na otázky manžela a syna, kteří se z pracovních důvodů zúčastnit nemohou, jaká technika do Dobrušky přijela, dávám odpověď velmi vyhýbavou.
Ano, poznám tank, helikoptéru, skútr horské služby i hasičské auto, ale vím, že s tímhle konstatováním doma ani před čtenáři (a věřím, že čtenářky se mě zastanou) Deníku bohužel neuspěji.

Budiž mi omluvou, že Deník o této akci informoval předem a ve velkém rozsahu, tudíž veškeré, zejména pro muže podstatné informace už tiskem vyšly.
Příchozí viděli historickou techniku

A moje – čistě z ženského pohledu – dojmy a postřehy?
První, co opět neušlo mé pozornosti, byla historická hasičská technika. Miluji noblesu období první republiky (a nejen díky seriálu na Čt 1) i toho poněkud staršího a tyto nablýskané a navíc ještě funkční skvosty mě vždy přesvědčí, že oprávněně.
Sektory jednotlivých složek záchranného systému jsou rozmístěny po celém centru Dobrušky – všude na zájemce „chrlí" technické parametry zbraní, přístrojů, vozidel, předávají letáky a obrázky. Ale já jako „nezávislý pozorovatel" oceňuji úplně něco jiného – to, s jakou ochotou se jednotlivé „osádky" návštěvníkům věnují.

Chováním lákají 
do svých řad

Nabývám totiž přesvědčení, že zaměstnání je pro tyhle lidi opravdovým koníčkem.  Jsou ochotní, vstřícní, usměvaví a mě baví pozorovat atmosféru, kterou dokážou navodit a tím získat možná potencionální uchazeče do svých složek zejména z řad školou povinných účastníků akce. Zachraňovat lidi a jejich majetek bude přece potřeba neustále!
Stejný zájem je cítit z rodičů hasičských přípravek Záhornice a Křovic. Nebýt nadšení maminek a tatínků malých capartů v hasičských uniformách s helmičkami na hlavě, nikdy by "školkou povinné" děti nedržely v rukách hadici ani stříkačku.

To rodiče – členové hasičských spolků – v nich pěstují od malička zájem o dobrovolné hasičství, aby možná za patnáct–dvacet let byli i jejich potomci připraveni pomáhat při povodních nebo jiných krizových situacích.

Smekám před nimi, i když helmu ani cokoliv jiného na hlavě zásadně nenosím.
Další, co mě na dobrušském náměstí vždy „dostane", jsou nažehlené slavnostní uniformy. Jednotka Čestné stráže Armády ČR Posádkového velitelství Praha s exhibičním vystoupením na hudbu je prostě k „nakousnutí", ale ani pohled na hasiče ve starých krásných stejnokrojích mě nikdy nezevšední. Mému oku lahodí i uniformy čestných hostů akce, pokud se pod nimi ovšem neskrývá nějaké to „kilčo" navíc.

Piloti třešničkou 
na dortu

A to nejlepší nakonec. Piloti jsou prostě PILOTI. Ti, co přistávají po „exhibici na nebi" nad dobrušským náměstím v rámci Dne bezpečnostních složek IZS na „buzerplacu"  topografického ústavu, sice na sobě zrovna nemají tak úžasné stejnokroje jako Harmon Raab z JAGu, ale pouze khaki vojenské kombinézy, přesto už jejich stisk ruky při představování svědčí o všem.  Ano, právě oni patří (aspoň z mého pohledu) mezi elitu naší armády, jsou si toho vědomi, a tak to má být. Ale i oni, jakmile „sestoupí" z nebe na zem, si na kohokoliv z vás hned vzápětí udělají čas, aby přestavili svůj stroj i práci, kterou vesměs milují.

Dana Ehlová