Vodicí pes ovšem povelů od svého nevidomého pána dokáže zvládnout až čtyři desítky. Přesvědčit se o tom mohli návštěvníci závodu ve výkonu vodicích psů, který hostila Dobruška.

Vlastní závod, spočívající ve dvou disciplínách, měl centrum přímo v srdci města na náměstí F. L. Věka. „Soutěžící nejprve čeká takzvaná trasa. Rozhodčí ráno vyrazili po Dobrušce a připravili cestu, kterou soutěžící se svými pejsky musí urazit," vysvětluje Renata Moravcová, hlavní organizátorka dobrušského závodu. „Na trase musí zdolat překážky. Některé si sudí přivezli s sebou.

Povely zní následující. Například Hledej dveře či schody. Najdi poštovní schránku nebo přechod přes ulici. Pejsek například musí poznat, že na cestě je překážka ve výši očí, pod níž jeho pán neprojde, zatímco pes v pohodě ano. Musí proto pána zastavit. V létě to ještě jde, ale v zimě například napadne sníh na stromy a jejich větve klesnou. Pokud mi to pes neoznačí, tak mám vlasy plné sněhu," popisuje Moravcová konkrétní komplikace, které nevidomým přináší každodenní život. Rozhodčí absolvuje trasu se soutěžícími a boduje preciznost provedení zadaných úkolů."

Druhou částí soutěže je disciplína poslušnost. V této disciplíně cvičitelka určuje povely a nevidomý pán je musí sdělit svému psovi. „Například na povel k noze pes nesmí stát daleko od pána nebo příliš před ním. Musí se postavit přesně. Rozhodují centimetry," říká Moravcová.
Vodicí pes musí umět zareagovat na nové věci na trase. Například se začne opravovat chodník. „Pejsek musí pána zastavit. Ten potom vydá povel „Vyveď" a pes ho musí dostat bezpečně z místa ohrožení."

Vodicí pes mívá v domácnosti volno, ale občas může i tam pomoci. „Například když věším prádlo, tak mi podá kolíček, který mi upadne na zem. Nedávno jsem svého Xanta naučila, že když mi zvoní mobil a já ho ve vedlejší místnosti neslyším, tak mi ho dokáže přinést. Nejprve mi párkrát přijal hovor a funěl do mikrofonu, ale už jsme to společně vychytali," usmívá se Moravcová.

Do Dobrušky se sjeli soutěžící z různých koutů republiky. Dorazili z Českého Těšína, Rožmitálu pod Třemšínem, Varnsdorfu, Kladna či Lovosic odkud dorazil Vladimír Krajíček s Plutem. „Zvládáme toho spolu hodně. Třeba jezdíme z Lovosic do Ústí nad Labem. Sami zvládneme i Prahu. Pluto si skutečně dokáže zapamatovat spoustu tras. Když vystoupím z vlaku na nádraží, stačí mu říct „Bude metro" a on mě do podzemky v pohodě dovede. Projdeme turnikety, jezdící schody – až na nástupiště. "