VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Němci by si o naše bunkry vylámali zuby

Orlické hory - Budeme bojovat! Nezklamou! Byli jsme a budeme! Nám tvrz, nepřátelům hráz! Jedny z mnoha hesel, které připomínají, jak se český národ umí rvát. Vydávám se na cestu po hřebeni hor, abych prozkoumala pěchotní srub, o jehož železobetonové zdi se měly tříštit nacistické zbraně.

1.8.2015 24
SDÍLEJ:

Němci by si o naše bunkry vylámali zubyFoto: Zdroj redakce

Krásné jsou ty Orlické hory. Ty, které se před osmdesáti lety změnily k nepoznání. Stejně jako duše hrdinů, kteří odešli od rodin a řekli: „My se nevzdáme. My budeme bojovat za to, co je naše!"

Moje cesta začíná v lesích kousek od Anenského vrchu. Ten leží zhruba pět kilometrů od známého lyžařského centra Říčky v Orlických horách. Na vrchu stávala kaple svaté Anny, ke které později přibyl také kamenný kříž a socha svaté Marie. Nechali je zhotovit dva sudetští Němci z nedalekého Neratova. Přišel rok 1937 a vše zmizelo. Kříž a socha se vrátily do Neratova, kapli lidé rozebrali a přesunuli. Proč?

Snažím se najít pozůstatek té stavby. A najednou je tam. Možná jen trochu jiný, než by člověk čekal. I tak ale připomíná, proč vlastně kaple musela pryč. Před očima mám pěchotní srub. Bylo správné změnit živelnou horskou krajinu a přizpůsobit ji obraně státu před nacistickým Německem. Anebo ne? Stejně pánové Hitler, Chamberlain, Daladier a Mussolini rozhodli bez nás o tom, že se vzdáme bez jediného výstřelu.

Vydávám se o pár kilometrů dál za člověkem, který by dal ruku do ohně za to, že jsme si tehdy před Hitlerem neměli sednout na zadek a zůstat jen u výstavby opevnění. „Obětovat civilní obyvatele? Možná prohrát? Tak ať, ale se ctí," říká vždy stejně vášnivě můj hostitel Petr Franc. Je jedním ze tří mužů, kteří se rozhodli volný čas a nemalé peníze vložit do uchování historie. Mají v pronájmu a opravují pěchotní srub. Na jeho rekonstrukci strávili čtrnáct tisíc hodin.

Od dob, kdy jej opustil poslední voják, až do roku 1994 se v něm totiž akorát hromadily odpadky turistů a chátral.

Pokračuji v cestě. Míjím malé bunkry, takzvané řopíky, i větší objekty. Po chvíli se mi ale otevírá pohled na bunkr, který vypadá, jako by jej dokončili docela nedávno. Téměř novostavba je skutečně můj cíl. Pěchotní srub Průsek R-S 87.

Diktát i kvůli pevnostem

Začínám tam, kde příběh hrdinů začít ani nestačil. Je to tak dávno a přitom tak čerstvé. Moje babička byla ještě dítě, když před tímto objektem stála posádka sedmnácti mužů a přísahala. Na vše, co je jim svaté, že budou bránit svou zemi, až do konce si jeden druhému budou stát po boku a dají všanc své životy jen proto, aby naše vlast zůstala svobodná. Tak přísahali. Teď tu stojím já a jejich přísahu si čtu na zdi vedle vstupu do objektu.

Železobetonové objekty při hranicích začaly vyrůstat v letech 1935 až 1938. V tehdejší době to byl jeden z nejdokonalejších systémů na světě. Dokončit dělníci stihli na deset tisíc lehkých, dvě stě šedesát pět těžkých objektů a devět tvrzí. Československá vláda sledovala události v sousedním Německu a výroky Hitlera o nutnosti ochrany germánských obyvatel na území Rakouska a Československa. Bylo jasné, že bude nutné zemi bránit proti případným útokům. Alespoň se o to pokusit. V září 1938 vláda vyhlásila mobilizaci. Byla tak příkladná, že Hitlera ještě více znejistěla. Možná proto Mnichovský diktát nařídil odstoupit ve prospěch Německa pohraničí. Nejenom kvůli Němcům, ale i obávaným pevnostem.

Zásoby na pět týdnů

Jak se tak zamyšleně se spadlou sanicí rozhlížím okolo bunkru a se zatajeným dechem osahávám ostnatý drát, zaslechnu dunivý zvuk. Zpoza těžkých dveří se objevuje usměvavý brýlatý pán v maskáčích a pevně mi tiskne ruku. Je to Petr Franc. „Tak vás tady vítám. Čekal jsem, že dorazíte o něco dřív, snad jste nezabloudila," říká. „Jsem ostuda," přiznávám já. Smějeme se a já vím, že tohle bude bezvadné odpoledne. To už ale přes mříž a dveře vcházíme dovnitř pěchotního srubu. Na stropě k mému překvapení nejsou krápníky ani netopýři a boty se mi nemáčí v kalužích. Skromné osvětlení a všudypřítomné válečné artefakty navozují tu správnou atmosféru.

Prásk! Dveře se zavírají a já mám pocit, že jsem právě vkročila tam, kam bych utíkala před apokalypsou. Odstíny šedé, zelené a hnědé barvy by se staly mým útočištěm stejně tak, jako na to bude právě dnes. „Půjdeme si nejdřív dolů dát něco na zahřátí," vede mě můj průvodce po několika schodech tak strmých, že už je to spíš žebřík.

Vcházím do tmavé maličké místnosti s kamínky. Je tu teplo! Teploměr ukazuje devatenáct stupňů a já se nestačím divit. „Takové teplíčko kolikrát během zimy nemáme ani doma," směji se nahlas a zavírám za sebou dveře. „Je možné to tu vytopit až na pětatřicet. Tehdy se tu vytápělo pomocí agregátu a vzduchových rozvodů. Zbraně, ale i vojáci by ale vzduch rychle spotřebovávali, takže bylo potřeba za hodinu vehnat až dva tisíce kubíků čerstvého vzduchu. Kdyby to nefungovalo, mohli se tu udusit," vysvětluje hostitel. V místnosti je stůl, pár židlí a dvě dvoupatrové postele. Sedám si na jednu z nich. „Tady byl sklad munice," vysvětluje Petr Franc. Místnost má podle mého odhadu pět na pět metrů. To by vojákům munice stačila jen na několik dní, nebo ne? To už přede mnou ale stojí hrnek horké čokolády a dozvídám se, jak se opět pletu. Šest set min, granáty, světlice a sto truhlíků s municí o hmotnosti padesát sedm a půl kila. Vojáci by s tím vydrželi minimálně dva týdny těžkých bojů. Zásoby jídla měli na pět týdnů, vody neomezeně.

Historii cítíte v rukách

Nad lhavou mám metr a půl tlustou železobetonovou vrstvu a přímo pode mnou hlavní zbraň Průseku. Minomet. Takové sedmi a půl tunové miminko s dostřelem až čtyři a půl kilometru. „Kruci. Chci to vidět," hrnu se ke dveřím. Franc mě vede k děsivě fascinující zbrani.

Cestou se ještě zastavujeme u sedmnácti metrové studny. Že měly bunkry vlastní vrty, jsem netušila. Říkám si, jak už mě nemůže nic vyvést z míry a v tu ránu se rozsvěcí světlo v malé místnosti a tam je. Záchod. Splachovací toaleta, chcete-li. „Děláte si ze mě srandu," nevěřícně se tážu Petra France. „To je původní a tehdy už běžné vybavení," posílá mě k ledu.

Došli jsme k obávanému minometu. Šedivá roura a miny veliké jako jeden a půl litrová PET lahev. Jen těžší. Přesně o sedm kilo. Dostávám jednu do ruky a ta se mi patřičně prohne k zemi. Naštěstí to na poslední chvíli vyberu. Nechtěla bych si tuhle drobotinu nechat spadnout na nohu.

Vlastní postel luxusem

Z minometné střílny pokračujeme zpět o patro výše. Odbočujeme doprava a stojíme v ještě menší místnosti, než kde se nachází moje, teď už asi studená, čokoláda. Je tu patrová postel, ale myšlenky na pohodlné spaní mě opouštějí ve chvíli, kdy Franc praví: „Ubikace mužstva pro celkově šestnáct osob. Na jednu postel dva vojáci. Na některých větších tvrzích bylo na postel dvacet tři mužů. Dva spí, zbytek slouží." Právě mě opouští představy o komfortu. Ten znal leda velitel objektu, který měl postel jen pro sebe. Procházíme kolem miniaturní místnosti pro radistu. Pro jednoho člověka tak akorát.

Chci pokračovat dál, mám pocit, že tady mě nemůže nic překvapit. Omyl. Petr Franc ukazuje mapu Orlických hor s barevnými čtverečky. Nejsou to malé řopíky, které jsou po celé republice rozeseté jako korálky, ale železobetonové kabelové komory. Všude po horách prý leží tisíce kabelů, které měly zajišťovat komunikaci. Dodnes jsou v půdě dva až tři metry hluboko a stále funkční. Chodíme po něčem tak unikátním a nemáme o tom ani potuchy.

„Sakra proč to nemohlo fungovat aspoň chvíli, abychom zjistili, zda by se opevnění osvědčilo," vztekám se. „Národ by byl někde jinde. Göring přišel v noci za Benešem, že prý když nepodepíše, druhý den letí na Prahu bombardéry. Další věc je, že Anglie a Francie byly připravené vydat celosvětové prohlášení, že hloupé Československo zavinilo válku," odpovídá můj průvodce. „Ale stejně jsme se měli bránit. Neprošli by," dodává vzápětí a já souhlasně přikyvuji.

Nepřítel by se neškrtl

Pokračujeme k něčemu, na co svou pozornost zaměřovali nejenom Němci, ale po válce hlavně kovošrot. Ke zvonu. Stoupám si na lávku, která by se mnou ještě před téměř osmdesáti lety vyjela nahoru, do kopule zvonu, aby i skrček jako já něco viděl. K dispozici dva těžké kulomety s dostřelem tři tisíce dvě stě metrů a opět minomet. Za několik minut bylo možné kompletně od nepřítele vyčistit území do vzdálenosti osmi set šedesáti metrů. Hlavou se mi blýskne obrázek vojáků zahrabaných po krk v nábojnicích. Ale ne. Ty prázdné by jim nepadaly do kalhot. Byla tu pro ně speciální odvodová šachta. Stejně jako u dalších zbraní v objektu, které jsem už přestala počítat. Důmyslnost ostatního vybavení ve mně vyvolává pocit hrdosti na ty, kteří to celé vymysleli.

„Nepřítel by si neškrtl. Do blízkosti bunkru by se nikdo nedostal. Neměli by šanci si na ty tuny železobetonu jen sáhnout," pravím vášnivě. Petr Franc mi do rukou dává jeden zásobníkový pás pro kulomet. Nechápu, jak takovou tíhu vojáci zvládali tahat nebo s tím navíc ještě utíkat pod palbou.

Zahledím se na zajímavé snímky. Z dálky vypadají jako obrázky Měsíce. Jsou to ale vyfotografované palebné úseky o šířce dvacet a třicet metrů, které byly okolo všech bunkrů. Navíc se kolem jednotlivých objektů ještě kácely kruhy o průměru sta metrů.

Celý úsek Říčky, kam pěchotní srub Průsek patří, byl postavený za 200 dnů. „Jak?" ptám se a Franc mi ukazuje další fotografii. Je na ní zachycená výstavba krkonošského Stachelbergu, největší tvrze u nás. „U bunkrů byla betonárka, kde se míchala suchá směs. Nalévala se do připraveného bednění. Vše dvacet čtyři hodin v kuse, za pět dní byl bunkr hotový," opět mě dostává Petr Franc.

Vracíme se pomalu do místnosti, kde na mě čeká hrnek čokolády. Je ještě vlažná. Sedím tu v jasné ukázce toho, jak se lidé uměli rvát a věřili. Každý je zrozený ke svobodě.

Tereza Paďourová

Autor: Redakce

1.8.2015 VSTUP DO DISKUSE 24
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Škoda Octavia - Čína
AUTOMIX.CZ
22

Tohle opravdu není Superb. Škoda v Číně prodává jednu zvláštnost

Krajský přebor ve fotbale: FK Kostelec nad Orlicí - FC Slavia Hradec Králové.
16

„Konečně jsme naznačili svou ofenzivní sílu,“ říká Čermák

ANOmánie hory nezdolala. Patří ODS

Královéhradecko, Trutnovsko - Modrobílé politické barvě patří Krkonoše. Stabilně. Má tři písmena, ale ANO to není. ODS znovu ukázala, jak silnou má na horách pozici.

Sedmnáct tref! Chrudim si zastřílela

Východní Čechy - Krajská hokejová liga: Na Hradecku vede Jičín, který ještě nenašel přemožitele.

Dětem vyhrožoval a bil je, dívku zneužil Dostal šest let

Hradec Králové - Šest let vězení udělil krajský soud muži, kterého obžaloba viní z pohlavního zneužití, vyhrožování, vydírání, ublížení na zdraví a šíření nakažlivé nemoci. Obětmi měli být členové jeho rodiny.

AKTUALIZOVÁNO

Novým ředitelem muzea se stal Petr Grulich

Hradec Králové - To, o čem si Hradec povídá už dva týdny, se stalo skutečností. Rada Královéhradeckého kraje schválila novým ředitelem Muzea východních Čech historika z hradecké univerzity Petra Grulicha. Rada ho vybrala ze sedmi adeptů, kteří se o místo ucházeli.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT