SILVIE ŠPRYŇAROVÁ

Když se tak vrátím do svých školních let, a že je to už dosti dávno, musím říct, že dějepis nepatřil zrovna k oblíbeným předmětům. Ono poslouchat 45 minut „suchý" výklad kantora monotónním hlasem o přemyslovcích nebylo zrovna ideálním lákadlem ke studiu historie. Navíc člověk si sotva stíhal dělat zápisky, natož, aby nějak hlouběji vnímal, co mu chce „posel" vzdělávání vlastně sdělit. Občas to spíše vypadalo, že se zapomněl v čase… A bohužel mám takové podezření, že mnoho se toho na výuce dějepisu nezměnilo ani po oněch více než deseti letech. Je pravdou, že máme nové interaktivní tabule a kdejakou techniku, ale což takhle změnit formu. Ona taková názorná ukázka při exkurzi či výstavě bývá mnohem lépe stravitelná, než uhlazený výklad kantora.

KAMILA CÍSAŘOVÁ

Dějepis nikdy nepatřil zrovna k mým nejoblíbenějším předmětům. Obzvlášť když došlo na písemky a na zkoušení. Všechno se totiž „okecat" nedalo, a učit se zpaměti letopočty mě taky zrovna nebavilo. Když se probíral v hodině, většinou se člověk dozvěděl něco zajímavého, ale většinou šla slova učitele jenom kolem mě a cestičku do mojí hlavy si nenašla. Kdo taky, hlavně v tomto věku, nemá daleko důležitější starosti, že? Dnes se na to už dívám trochu jinak, a řekla bych, že i většina lidí. Historie, když není povinná, může někdy být i docela zajímavá.