Je 4. června 1942, nad Protektorátem Čechy a Morava se rozprostírají temné mraky. Jen pár dní po atentátu umírá v nemocnici na Bulovce na sepsi zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Už šest dní nato lehá popelem zcela nevinně obec Lidice. Je středa 17. června, když do ležáckého mlýna přijíždí Luděk Matura ze Svítkova, aby varoval Jiřího Potůčka, radistu výsadku Silver A, a Švandovi a Šťulíkovi, kteří mu poskytli úkryt. Nad ránem následujícího dne vysílačka Libuše opouští v osobním automobilu a v doprovodu Potůčka a Jindřicha Vaško ležácké údolí. Jenže 24. června je vypálena i vesnice Ležáky. Tragický osud jejich obyvatel minul jen dvě dívky - sestry Marii a Jarmilu Šťulíkovou. Telegrafista Potůček uniká a gestapo po něm pátrá.

Následky perzekuce po atentátu na Heydricha nedlouho poté pociťuje také Bohdašín pár kilometrů od Dobrušky. "Německé vojsko obstoupilo celou vesnici a chodí od domu k domu, prohlíží legitimace, zjišťuje osoby v něm bydlící, hledá po všech místnostech i na půdě a ve stodole, jestli tam majitel někoho nepřechovává," zapsal kronikář Dobroslav Novotný do pamětní knihy obce. Co či koho konkrétně němečtí vojáci hledali, vystrašení obyvatelé Bohdašína zjistili až mnohem později. Jednalo se o vysílačku, která tehdy skutečně pracovala, ale tři desítky kilometrů odtud v Bohdašíně u Červeného Kostelce.

"Když jsme ráno vstávali, od lesa postupovali Němci a tuším, že čtyři přišli rovnou k nám s dosti drzou mluvou, ovšem já se nezalekl a začal jsem na ně též německy, no trochu se rozhlídli po stavení a všichni se stáhli ke vsi s nepořízenou. Později jsem se dozvěděl, že to měl být skutečně Bohdašín, ale u Červeného Kostelce. A tak se trochu zmeškali a tamější držitel vysílačky, jak se to dozvěděl, hned ji odvezl pryč a ukryl a skutečně druhý den zase obklíčili vesnici tam - ovšem nepořídili zase nic, ježto vysílačka byla již odnesena v bezpečí. Ovšem tehdá by to velice špatně dopadlo s námi a celou vesnicí," dopsal dodatečně k této události kronikář.

Jak vzpomíná jedna z bohdašínských pamětnic, jejíž otec byl tehdy starostou, informace tak dostupné nebyly. Co je nového, se lidé zpravidla dozvídali z vyhlášek. Radiopřijímače mělo jen pár lidí. "Já se to dozvěděl až po letech a je to asi čtyři roky, co jsme jako hasiči odsud v Bohdašíně u Červeného Kostelce byli, tak jsme se to teprve dozvídali od nich, o jaký malér tam šlo. Stejně tam ale někdo zaplatil životem. Mají tam velký památník," řekl 86letý František Dyntar, který pochází ze sousedního Tisu, jeho žena je ovšem bohdašínskou rodačkou.

Stejně jako 93letá Marie Machová. Dosud si vybavuje událost, která se stala ještě před Heydrichiádou. "V Bohdašíně byla škola a naproti ní jsme bydleli. Pamatuji si, že jsme byli ve škole, přišel pan učitel, my jsme vstali a on řekl, abychom si sedli, že dneska se učit nebude. Řekl: Vytáhněte si sešit, otevřte si ho a udělejte si silnou čáru, napište si 15. březen 1939. A za to si udělejte tlustou čáru. Pak nám něco pověděl a šli jsme domů. Od té doby jsme byli stíhaní," vylíčila.

Z dnešního pohledu stačily i malé prohřešky, za něž však za protektorátu následovaly velmi přísné tresty. Třeba i za to, když někdo neměl zatemněná okna. Jedna ze vzpomínek, která se jí ani po 80 letech z mysli nevytratila, je pak na to, když vesnici i jejich dům prohledávali četníci s Němci. Horečně pátrali po odbojáři Josefu Slavíkovi, který jim úspěšně unikal až do konce války. Ale to už je jiný příběh.

Jiří Potůček to štěstí neměl. Po opuštění Bohdašína u Červeného Kostelce našel útočiště na statku Burdychových v nedalekých Končinách, v tajné skrýši na obilí. Při zátahu gestapa 30. června 1942 se mu ještě podařilo z úkrytu prostřílet. Na útěku byl tři dny, než vyhladovělý a unavený usnul v dubovém hájku poblíž Trnové, kde ho objevil štábní strážmistr protektorátního četnictva Karel Pulpán a zastřelil ho.

Ještě téhož dne navečer bylo u pardubického Zámečku popraveno 40 spolupracovníků výsadku Silver A z Pardubicka a 9. července 15 spolupracovníků parašutistů z podkrkonošské skupiny S 21 B včetně manželů Satranových a Antonína Burdycha staršího, jeho ženy Josefy, snachy Milady, dcery Zdeňky a jejího manžela Ladislava. Při zátahu na Jiřího Potůčka raněný Antonín Burdych mladší, manžel Milady, zemřel po průstřelu plic už při převozu do nemocnice.

Poslední dny Jiřího Potůčka

Jiří Potůček i s radiostanicí našel dočasný azyl v obecní škole v Bohdašíně u Červeného Kostelce. Jak uvádí autorka knihy o jeho působení na Červenokostelecku Pavlína Nývltová, přes den se ukrýval v bytě 27letého řídícího učitele Ladislava Satrana a v noci vysílal z půdy školy. 26. června zachytila radiová zaměřovací služba jeho úplně poslední šifrovanou depeši pro Londýn: „26. června 1942, Libuše, 06260/42. Ležáky u Vrbatova Kostelce (Skuteč), kde jsem byl se svou stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici a sebe. Fred v ten den v Ležákách nebyl. Nevím o něm a on neví o mém nynějším umístění. Doufám však, že se nám podaří dát se opět dohromady. Zůstal jsem nyní sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví, lze těžko navazovat nové styky. Pro případ, že bych se nesešel s Fredem, udejte mi jméno a adresu jeho nástupce. Udejte mi, prosím, heslo depeší 869–97, šifrou tohoto telegramu. Příští vysílání ve 23 hodin dne 28. června.“

Ladislav Satran cítil nebezpečí vyzrazení. S prosbou o pomoc se zajištěním nové totožnosti a úkrytu pro Potůčka se obrátil 27. června na Viléma Dvořáčka, obvodního lékaře a bývalého důstojníka československé armády. Ten se se vším, bohužel, svěřil svému švagrovi Franzi Beierovi, rtyňskému četníkovi a členovi NSDAP. Jeho udání dorazilo záhy do služebny hradeckého gestapa. Jenže místo Bohdašína, kde se radista ukrýval, byl obklíčen nejprve Bohdašín u Dobrušky. Potůček opět změnil místo. Dostižen, nebo spíš překvapen byl až u Trnové, kde 2. července zemřel. V tom, že Bohdašín a Končiny nebyly vypáleny, pak podle některých zdrojů sehrál svou roli i náchodský policejní rada Jan Chudoba.