Když z učitele povýšil na ředitele, považovali pedagogové za čest učit v „jeho" škole. Žáci ho měli rádi a uznávali ho jejich rodiče. Základní školu Františka Kupky přebudoval k obrazu svému vzniklo moderní multifunkční zařízení, chlouba města F. L. Věka.

Osobně jsem ho poznala jako členka týmu vedoucích na letních táborech, kterým velel. Byl a je osobností se vším, co lze v tomto slově nalézt. Měla jsem proto velkou radost, když takřka bez váhání kývl na rozhovor pro Deník jeho stručné „No, tak jo," odstartovalo nezapomenutelné odpoledne strávené ve společnosti Pana Ředitele.

Co Vás přivedlo k rozhodnutí stát se učitelem?

Chtěl jsem to dělat od dětství. Původně jsem hodlal studovat fakultu tělesné výchovy a sportu, ale asi bych se na ni nedostal, měla narváno. Rozhodl jsem se proto pro „peďák", kam jsem se dostal lehce. Psal se rok 1960.

Jakou aprobaci jste vystudoval?

Přírodopis a zeměpis, ale ze začátku jsem učil snad všechny předměty, i ruštinu.

Učit jste ale nezačal hned po studiu.

Je zajímavé, že v Dobrušce jsem nesehnal jiné místo než jako skupinová vedoucí tak se to opravdu jmenovalo. Jezdil jsem na porady do Rychnova, kde byly mimo mě samé ženské a ty si mě hýčkaly. Skupinovou vedoucí jsem dělal dva roky a pak jsem sháněl místo učitele, i když mě inspektor přesvědčoval, abych ještě jeden rok vydržel, že nemají náhradu. Sehnal jsem učitelské místo na částečný, asi 10 hodinový úvazek, přitom jsem dělal skupinovou vedoucí. Učit jsem začal v roce 1965.

Jaké žáky jste měl nejraději?

Vůbec mi nevadilo, když zlobili. Pamatuju si na Lubora Homolku, který pořád vyrušoval. Trápil mě, ale já jsem ho vždycky srovnal. Přesto mě měl rád. Nejvíc jsem si oblíbil žáky osmých a devátých tříd. Učil jsem ale i ty mladší, šesťáky, sedmáky, i první ročník gymplu.

A co Vy sám, jaký jste byl žák nebo student? Které předměty Vás bavily ve škole?

Na základní škole jsem byl velmi hodný. Dokonce si na mě stěžovali, že kam mě posadí, tam mě najdou. Třídní paní učitelka Jarkovská mě stále chválila a říkala, abych se projevil.

Po prvním ročníku gymplu jsem začal být velmi neukázněný. Dostal jsem dokonce asi tři důtky ředitele školy. Tenkrát se trestalo za všechno o Vánocích jsme chodili po škole a zpívali „Děduška Moroz" a „Narodil se Kristus pán", což bylo považováno za velký přestupek a znevažování. A tak jsem dostal důtku.

Kde všude jste vyučoval?

Učit jsem začal na základní škole v Pulické ulici v Dobrušce a vydržel tam dvanáct let. Pak jsem odešel dělat zástupce ředitele do základní školy Františka Kupky v Dobrušce.

Kdy se z pana učitele stal ředitel?

Po dvou letech v pozici zástupce ředitele Antonína Štěpána jsem byl v roce 1979 jmenovaný ředitelem.

Miroslav Sixta* 1943, ženatý, 3 synové
Povolání:
skupinový vedoucí (2 roky), učitel (12 let), zástupce ředitele školy (2 roky), ředitel (29 let)
Další aktivity:
22 školních výletů do Tater
29 reprezentačních plesů školy
35 let na letních dětských táborech
Koníčky:
škola, basketbal (II. liga hráč, trenér, rozhodčí, organizační pracovník), vaření

Za vašeho působení se škola velmi zmodernizovala. Jak jste to dokázal?

Myšlenka na modernizaci nás napadla v roce 1989. Zajímal se o to i tehdejší předseda Městského národního výboru Karel Joukl. Pak už šlo všechno samo. Později jsem spolupracoval s novým vedením města, hlavně s Oldřichem Klobasem, s nímž jsem jezdil shánět peníze na Ministerstvo financí. Byli jsme tam spolu snad padesátkrát. Parkovali jsme přímo u Úřadu vlády položili jsme na palubní desku vizitky starosty a ředitele školy a šli shánět finance. Vážil jsem si na bývalém starostovi, že co slíbil, za tím si šel a splnil to. U nikoho jiného jsem to tak nezažil a myslím si, že za nikoho jiného by se takové věci asi nezrealizovaly.

V čem všem jste měl tak říkajíc prsty?

Postavili jsme nový pavilon za 44 miliónů. Původní záměr zněl na celou základní školu, projekt se pak po diskusích změnil na kompletní druhý stupeň (6. až 9. třída), finance na vybavení novým nábytkem se ale podařilo sehnat pro celou školu. To byl rok 1994 a od září pavilon oficiálně fungoval. Později se podařilo městu vykoupit objekt vedle školy a postavila se nová jídelna, která se otvírala 1. září 1995. Když už jsme měli jídelnu, sháněli jsme peníze na novou tělocvičnu stála 28 miliónů. Dál se také vybudovala nová hřiště. Mezitím jsem přesvědčil starostu a za 5,5 miliónu korun se opravila budova školy v Domašíně, za dalších 5,5 miliónu škola v Pulicích.

Po kom jste zdědil nesporný organizační talent?

Po tátovi. Byl vedoucím odboru školství a díky němu se v Dobrušce postavila budova bývalého Okresního národního výboru, kde působil i odbor školství. Organizovat se mi dařilo od malička. Už na základce jsem dělal předsedu třídy.

Bez čeho se neobejde dobrý ředitel školy?

Bez slušného chování především k rodičům a musí to vyžadovat i od učitelů. Myslím si, že se mi to podařilo. Měl jsem představu, jak by měla škola vypadat, a podle toho jsme ji začali budovat. Učitele jsem vždycky přesvědčil o tom, co chci dobrovolně třeba okopávali záhonky před školou, starali se o parčík kolem hřiště. Měli jsme služby na úklid kolem školy, třídy se střídaly po týdnu a všude byl pořádek.

Měl jsem výhodu, že mě zajímalo všechno kolem školy. Od konce dubna bývaly srazy bývalých žáků ani jednou se nestalo, že bych nebyl při tom, když se chtěli podívat do školy. Provedl jsem je, ukázal, co se nám podařilo (třeba hudební sál, šicí dílnu), přiblížil jim další plány.

Scházíte se sám se svými spolužáky?

Na gympl jsem chodil do Dobrušky. Po 17 letech po škole jsme začali každoročně organizovat sjezd absolventů našeho ročníku. Ze šedesáti studentů se nás schází třicet devět. Sám setkání organizuju. Je to výborná věc. Zůstali jsme kamarády a vždy si pomůžeme, když je potřeba.

Vraťme se k „ředitelování". Hodně jste spolupracoval s rodiči žáků školy?

Ve výboru Sdružení rodičů a přátel školy byl zástupce rodičů z každé třídy, ale na schůze chodilo dalších dvacet rodičů jen proto, že měli zájem. Sami chtěli ne proto, že museli. Vím, že v jiných školách třeba schůzi i rozpustili, protože nikdo nepřišel. Já jsem se s tím nesetkal. Rodiče ve škole pomáhali, kdykoliv bylo potřeba.

Nedávno mi jedna paní učitelka řekla, že považuje za čest, že pod Vaším vedením mohla učit. Co musí mít člověk v sobě, aby si získal takový respekt?

V Dobrušce jsem měl opravdu dobrou pozici. Díky dobrým vztahům s vedením města i všemi organizacemi.

Jak to bylo po změně režimu?

Z třiceti ředitelů na okrese vyhodili sedmadvacet, já jsem zůstal i po absolvování tří konkurzů. Před revolucí i po ní jsem se choval stejně. Vážil jsem si toho, že za mnou stála většina učitelů a pracovníků školy. Nikdy jsem třeba nechodil do kostela, nebyl jsem k tomu vychovaný. Ovšem dětem jsem nebránil a kdo chtěl, chodil na náboženství. Žádné příkoří kvůli víře nebo rozdílnému názoru jsem nikomu nedělal. Své názory jsem v době převratu obhajoval na shromáždění občanů v kině. Zastali se mě i nově zvolení zastupitelé z řad KDU-ČSL dr. Poláčková a pan Červený.

V mládí jste bydlel s rodiči na zámku Skalka v Podbřezí a jako ředitel jste měl prý dokonce Sixtovo království. Kdy Vás „poddaní" dobrovolně pasovali na krále?

Ve škole jsem se všemi oslavoval kulatiny i půlkulatiny. Právě na takových akcích se skvěle utužoval kolektiv. Učitelé na moje šedesátiny připravili program, který byl průřezem celým mým životem vystupovali pionýři, hrál se basket, divadlo… Nevím, jak si všechno zjistili. Do dneška mám obraz krále Miroslava schovaný. Postavili mně i Sixtovy sady.

Škola byla pověstná vašimi výlety do Tater, vámi režírovanými Reprezentačními plesy, vaší botanickou zahradou. Jak jste to všechno zvládal a stíhal?

S organizací plesů jsem měl zkušenosti ze SSM. Pořádal jsem i ples pracujících. Od té doby jsem se znal s panem Mužíkem, kapelníkem z Hradce Králové. Jeho kapela nám většinou hrála. Říkalo se tomu Sixta plesy. Byly vyhlášené s bohatou tombolu s nádhernými cenami. Potrpěl jsem si na ubrusy, dbal jsem na květiny na stole, přípitek. Z režie školy se přitom nic neplatilo. Vše obnášelo mnoho hodin práce navíc, ale plesy měly na veřejnosti značný ohlas. Škoda, že už škola ples neorganizuje.

A co výlety do Tater?

Tatry jsem poznal během povinných výletů v rámci studia na fakultě, pamatuji, že jsme jezdili s profesorem Režným. Pak jsem tam byl dvakrát s rodinou. Se školou jsem vyrazil do Tater asi dvaadvacetkrát, většinou se jelo na přelomu května a června. Do hor s dětmi nechtěl nikdo jezdit, že je to prý velké riziko a mohlo by se jim něco stát. Já jsem si je připravoval půl roku dopředu. Říkal jsem jim, že kdo nebude chodit a chtěl by na horách zůstat na pokoji, nikam nepojede. Pak už jsem nikomu nemusel nic nařizovat. Žáci na výlety dlouho vzpomínali víc než na cokoliv jiného. Záviděli nám i z ostatních škol. Kolegové se mě ptali, jak je možné, že děti vše zvládnou. Až do období dvou let před důchodem jsem absolvoval celé túry jako ostatní a to jsme pokaždé ještě museli vystoupat do hotelu Sliezsky dom ve výšce kolem dvou tisíc metrů nad mořem, kde jsme bydleli. Párkrát se mi o výletech do Tater i zdálo. Zajímavé je, že později jsem dokonce dělal vedoucího zájezdů do Tater i pro Čedok.

Vaše škola připomínala botanickou zahradu. Její chodby zdobilo velké množství rostlin.

Mám rád kytky a rostliny. Tak jsem měl ve škole svoji malou „botanickou" zahradu a v ní palmy, citroníky, pomerančovníky. Přišla hloubková inspekce. Její členové byli zelení unešeni a zajímalo je, jak je možné, že ji nikdo neponičí. Na dotaz členů inspekce jim děti odpověděly: „Pan ředitel by nás zabil. On by to opravdu udělal."

Blízko jste měl i k divadlu, že?

Dělal jsem dětské divadlo. Režíroval jsem aspoň desetkrát Šubertovu Dobrušku. S osmdesáti dětmi jsem nacvičil třeba muzikál Čarodějný bál, ten měl největší úspěch.

Od pedagogické práce jste si neodpočinul ani o prázdninách. Dětské tábory pod Vaším vedením byly pověstné. Podařilo se Vám dát dohromady skvělou partu vedoucích. Měl jste takzvaný čich na lidi?

Na letní tábory jsem jezdil 35 let, mnohdy na první, druhý i třetí běh, takže celé prázdniny. Vedoucí jsem si vybral na pedagogické fakultě z budoucích učitelů. Zajel jsem tam, udělal nábor a sám jsem si vybral. Neskutečné bylo, že základ tvořili pořád stejní lidé. Před zahájením tábora jsem nemusel dělat žádnou poradu a říkat, co si představuju. To prostě ti kmenoví přesvědčili nové účastníky, co budou dělat.

Mnozí se divili jak je možné, že jsi učitel a ještě jedeš o prázdninách na tábory, dokonce na tři běhy, z toho se zblázníš… Ale mě to bavilo. Závěr posledního běhu navíc kolidoval s nástupem do školy, takže jsem musel jezdit na čtyři hodiny vyřizovat papíry před začátkem školního roku, a pak jsem spěchal zpět na tábor. Naučil jsem to i svoje kluky Mirka, Petra i Pavla. Všichni dělali vedoucí. Tábory, to bylo něco, co se nedá z mého života vyškrtnout.

Jakými funkcemi jste tam prošel?

Byly i tábory, kde jsem nedělal hlavního vedoucího, ale kuchaře nebo uklízečku. Chtěl jsem poznat, co to znamená, když si někteří stěžovali, jak jsou vytížení. Já jsem vždy tvrdil, že nejvíc práce má vedoucí oddílu. Přijela kontrola z okresu, sháněla vedoucího tábora a já jsem byl uklízečka. Když se manželka přijela podívat na naše kluky, které jsem měl s sebou, nedokázal jsem jí říct, ve kterém stanu spí, protože měli svého vedoucího. Pro mě byl stejný táborník Sixta jako Novák.

Stíhal jste i koníčky pod vysokými koši jste prý byl jako doma?

Když jsem chodil do čtvrté třídy národní školy, dělali nábor na basket. Přihlásil jsem se a začalo mě to bavit. U košíkové jsem zůstal do svých sedmatřiceti. Dělal jsem organizačního pracovníka, trenéra dorostu i žen, rozhodčího a sám hrál. Byl jsem rozehrávač a pendl. Velký talent jsem neměl, ale tréninkem jsem se vypracoval. Když celý tým Dobrušky přestoupil do Jaroměře, hrál druhou ligu. Jezdili jsme tam každý den, v Dobrušce tehdy probíhal jen individuální trénink. Na zápasy v sokolovně chodilo až 360 lidí.

V tomhle se moji kluci nepotatili. Sport sice měli rádi od malička, ale všechny tři bavil víc fotbal. Kupoval jsem jim domů časopis Stadion a deník Sport, díky tomu se naučili číst ještě před školou.

A co výchova vlastních dětí doma tři kluci dali zabrat?

Slovo si bere paní Hana Sixtová: „Všechno leželo na mě. Manžel byl od rána do večera ve škole, nebo dělal sport. A o prázdninách jezdil na tábory. Když byli kluci větší, tak si je brával s sebou. Ještě že jsme měli babičku." (úsměv)

Dana Ehlová