VYBRAT REGION
Zavřít mapu

'Na vývoj v Evropě se dívám s velkými obavami'

Přepychy /ROZHOVOR/ - Plukovník Luboš Bahník měl čest velet v pořadí třetímu kontingentu naší armády v Iráku. Je to rodák z Přepych, kam se pokaždé rád vrací.

17.11.2016
SDÍLEJ:

Luboš Bahník na pietním aktu u příležitosti Dne veteránů v Přepychách.Foto: Dana Ehlová

Plukovník Luboš Bahník pochází z Přepych a pořád se tam rád vrací, přestože ho povolání „zaválo" do mnoha koutů nejen naší země, ale celého světa. Pokud má příležitost, neváhá podpořit úsilí přepyšských zachránit varhany v kostele sv. Prokopa - právě tam jsme se  setkali a díky tomu vznikl i tento rozhovor.

Co Vás osobně přivedlo do armády a jaké možnosti Vám armáda dala?
Upřímně vzato, dostal jsem se do armády a jako profesionální voják díky tomu, že Vojenské akademii v Brně nevadil můj studentský konflikt s tehdejší politickou garniturou a přijala mne ke studiu technického oboru. Měl jsem tedy možnost vystudovat vysokou školu, získat titul strojního inženýra a navíc v oboru, který naplňoval mého koníčka – motory všeho druhu a vůbec všechno, co vonělo benzínem. Pro mě to bylo o to cennější, protože to byl můj druhý pokus. Ještě během studia na střední škole jsem se pokoušel o pilotní výcvik, abych se po jeho absolvování mohl stát vojenským pilotem. Jenže to skončilo špatně, právě díky tomu konfliktu, a pilotní výcvik pro mne skončil vlastně dřív, než pořádně začal.

Absolvoval jste vojenské (i jiné) školy či kurzy u nás i v USA. V čem jste viděl největší rozdíl?
Víte, strávil jsem v USA téměř dva roky. Měl jsem možnost postupně absolvovat kurzy pro střední a vyšší stupeň velení. Vzdělávací systém US Army je skutečně rozdílný od našeho. Studium je mnohem intenzivnější, přestože mu nechybí požadovaná akademická úroveň, je podstatně více spojeno s praxí. Je to dáno nejen učebními programy, způsobem jejich realizace, ale i značným podílem lektorů přicházejících vyučovat přímo z praxe. Navíc jsou studenti ke studiu vybírání a úspěšné ukončení studia pro ně znamená i posun v jejich vojenské kariéře. Naopak, třeba jen dílčí neúspěch pro ně může znamenat i ukončení této kariéry. Vojáci jsou v takových kurzech vysoce motivováni a to je na úrovni výsledků rozhodně znát. Říkám to s plnou zodpovědností, protože mám možnost srovnávat, absolvoval jsem vzdělávací aktivity v ČR a dnes čas od času přednáším našim vojákům v rámci jejich přípravy.

Pro laika je velmi zajímavou částí Vaší bohaté kariéry mise kontingentu Vojenské policie AČR v jižním Iráku, která proběhla v roce 2004 a které jste velel. Jaké měla poslání?
Od prosince roku 2003 působil v blízkosti Basry v jižním Iráku kontingent složený z vojenských policistů a dalších vojáků Armády ČR. Měl jsem tu čest velet v pořadí třetímu kontingentu. Postupně se jich vystřídalo dvanáct. Základním úkolem pro všechny byl výcvik místních policejních sil. Vojáci navíc plnili úkoly policejní podpory velitelství mnohonárodní divize rozmístěné v provinciích jihovýchodního Iráku. Součástí našeho kontingentu byl i polní chirurgický tým, pracující v britské polní nemocnici, kde si nesmírně vážili jeho schopností právě v oblasti válečné medicíny.

Můžete stručně přiblížit přípravu na tak závažný úkol a výběr jejích účastníků?
Uběhla už poměrně dlouhá doba od naší přípravy. Utkvělo mi ale v paměti, že to zejména zpočátku bylo velmi obtížné. Chtěli jsme s mým zástupcem způsob přípravy co nejvíce přiblížit tomu, co bude naše vojáky v místě nasazení čekat. Bylo to hodně nestandardní, a tak jsme často naráželi na zažité postupy a někdy i nechuť měnit vyjeté koleje. Na druhé straně se našla v resortu spousta lidí, kteří nám v přípravě vojáků hrozně pomohli. Měli jsme tak díky tehdejší Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové možnost připravit potřebný počet zdravotníků pro poskytování kvalifikované první pomoci v boji. S pomocí specialistů z Katedry taktiky Univerzity obrany v Brně jsme připravovali naše vojáky na bojovou činnost v asymetrickém konfliktu, tedy na to, jak reagovat na gerilové útoky a jak se vypořádat s hrozbou improvizovaných výbušných zařízení. Vůbec nejobtížnější bylo ale obsadit některé pozice specialistů především v zabezpečení kontingentu. Takovým oříškem se pro nás stali třeba spojaři pro zabezpečení satelitní komunikace, kontraktátoři a důstojníci finanční služby vůbec. Nečekaným problémem se ukázalo sehnat kvalitní techniky k opravám přidělené techniky.

Nedá mi to nezeptat se, zda jsou dnes vojáci vedle moderní techniky vybaveni – zvláště pro tak extrémní situace - také moderní výstrojí?
Když jsme odjížděli do operace, byl konec zimy roku 2004. Samozřejmě, že jsme v té době viděli spoustu lepšího materiálu včetně výzbroje, než jsme měli k dispozici my. Na druhou stranu musím čestně říct, že jsme v rámci možností dostali to nej, co bylo tehdy k dispozici. Doma v republice se vyhodnocovaly zkušenosti z tohoto nasazení a další akvizice na nákup materiálu, techniky a výzbroje se připravovaly v souladu s nimi. Tak byla pořízena například vozidla Land Rover se zvýšenou balistickou ochranou, do výzbroje byly zařazeny nově nakoupené kulomety Minimi. Na druhé straně plnění úkolů ukázalo nedostatky například ve vybavení přístroji nočního vidění, naše nová balistika se neosvědčila ve vysokých teplotách, které tam dole v poušti v létě panují. Nejvíc problémů nám přinášely i tak obyčejné věci, jako jsou třeba pneumatiky vozidel, které obtížně zvládaly namáhání v letních vedrech.

Luboš Bahník nad kronikou třetího kontingentu AČR v Iráku.

S čím jste se v Iráku nejvíc potýkali - jak jste se vyrovnávali s neustálým nebezpečím, ale i s vedrem?
Těch věcí, které jsme museli během nasazení překonávat, bylo víc. Pro nás to určitě bylo horké léto. A to nejen díky přírodním podmínkám, ale stejně tak díky začínajícímu povstání, které vedl Muktada Sadr. Byli jsme dobře připraveni a dokázali jsme reagovat na zvyšující se nebezpečí. Každý úkol jsme promýšleli a připravovali jej s největší pozorností. A to horko? Pro nás to znamenalo rozdělit vojáky na ty, co plnili hlavní úkol, a to byl především výcvik nových policistů, a na ty, kteří se starali ve strážní službě o jejich bezpečí v době přípravy na další den a odpočinku. Navíc jsme využívali nutné výjezdy k logistickému zásobování v blízkém Kuvajtu k tomu, aby si vojáci zabezpečující bezpečnost konvoje mohli alespoň několik desítek hodin oddechnout na velké spojenecké základně. Jak ubíhal čas našeho nasazení, přestávali jsme to vedro vnímat, možná proto, že bylo nutné se soustřeďovat na jiné věci, možná proto, že jsme si na něj zvykli.

Podíleli jste se na výcviku a odborné přípravě nových iráckých policistů. Co všechno tamní adepti během výcviku absolvovali - byli učenlivými žáky?
Určitě byli. Výcvik v našem výcvikovém zařízení měl mezi iráckými policisty v Basře i sousedních provinciích velmi dobrý zvuk. A to přesto, že naši instruktoři byli ve všech druzích výcviku nesmírně nároční. Jedna část našich instruktorů se podílela na základním výcviku policejních kadetů v Policejní akademii. Prováděli tam především střeleckou přípravu a výcvik základních policejních zákroků. Naše vlastní výcvikové středisko se soustředilo na přípravu policistů přicházejících z praxe. Spektrum jejich přípravy bylo skutečně široké. Od dopravní služby až po specialisty pro vyšetřování trestných činů. Naší základní snahou bylo vyhledávat talentované studenty a z těch vychovávat instruktory, aby mohli naši úlohu postupně převzít. Když se ptáte, zda byli učenlivými žáky, představte si, že jste Iráčan, handicapovaný, že umíte sotva číst a psát, a český instruktor se vám s pomocí překladatele z angličtiny do arabštiny snaží vysvětlit a naučit vás jak pracovat jako policista. A ten instruktor vás v tom pekelném vedru nutí k rozvoji síly a obratnosti tak potřebné u policejních zákroků. Myslím, že za vše hovoří to, že se k nám v Basře naši studenti hrdě hlásili a certifikátů o absolvování našich kurzů si velmi vážili.

Popište Vaše pocity, když letadlo se všemi vojáky Vašeho kontingentu přistálo na území republiky?
Víte pro mne, jako velitele, stejně jako pro moje vojáky a vojákyně to byl rozhodně pocit úlevy. Byl to pocit dobře vykonané práce a hrdosti na moji jednotku, že to zvládla. Těšil jsem se na setkání s rodinou a měl trochu starost, zda na letiště včas dorazily bochníky chleba, které pro uvítání mých vojáků nechala ve zlivické pekárně upéct moje paní. Víte, pravý tmavý český chleba je v zahraniční operaci jednou z největších vzácností. Pak jsem na ploše před letadlem podal hlášení zástupci náčelníka Generálního štábu a celé to ze mne spadlo. Začala opět každodenní rutina velitele útvaru tady v ČR.

Dnes zastupujete zájmy ČR v řídících výborech center Vojenské policie v rámci NATO.  Co tato práce obnáší?
Stál jsem u zrodu NATO Military Police Centre of Excellence v polské Bydoszczi a o nějakou dobu později u zrodu NATO Stability Policing Centre of Excellence v italské Vicenze. Představovalo to spoustu jednání na národní úrovni včetně přípravy podkladů pro rozhodnutí Vlády ČR. Měl jsem za úkol na základě získaného mandátu vyjednat co nejlepší podmínky pro členství ČR na mezinárodní úrovni. Dnes jde v mém případě především o využití schopností obou center pro potřeby ČR, s tím souvisí podíl na přípravě plánu činnosti a s tím úzce spojeného rozpočtu obou center. Za ČR připravuji materiály spojené s rozvojem center. Funguju jako primární kontakt k řešení běžných pracovních problémů a připravuji podklady pro rozhodování řídícího výboru.

Pohyboval jste se ve válečných zónách, viděl jste utrpení tamních obyvatel. Jak se díváte na otázku migrantů z těchto oblastí?
Právě proto, že jsem jako bývalý voják měl možnost okusit konflikt na území bývalé Jugoslávie, viděl jsem, jak eskaloval v Bosně a Hercegovině a později v Kosovu, sloužil jsem v Iráku a viděl prostory nasazení téměř všech našich jednotek na území Afghánistánu, se domnívám, že současná migrační vlna je něco nenormálního. Nedovedu si představit, kde ti, kteří jsou konflikty v jejich zemích dlouhá léta těžko postiženi, berou i pro nás nemalé finanční prostředky, aby zaplatili pašerákům lidí za riskantní přepravu do Evropy. Musím říct, že jsem viděl většinu těch, kteří se s obtížnými podmínkami prali, bránili svou rodinu, odcházeli od ní proto, aby bojovali za svou svobodu a práva a je celkem jedno, na které straně konfliktu. Pokud se stalo, že byly celé etnické skupiny vytlačeny, viděl jsem, že pokud to bylo jen trochu možné, vracejí se lidé z takových skupin zpět i za cenu nasazení vlastního života nebo zdraví. Dívám se na vývoj v Evropě s velkými obavami, protože na jedné straně nevěřím důvodům tak masové migrace a na druhé straně vidím naprostou neschopnost evropských politiků si s tímto jevem poradit. Říkám to s plnou úctou k těm, které jsem viděl bránit svoji rodinu, svůj rozpadající se dům, svoje dvě ovečky nebo kousek políčka s puškou pamatující dobu mého dědečka. K těm, kteří se vraceli do rozbitých domů a s nasazením vlastního života odminovávali dům, zahradu, pole, pastviny. Cítil jsem k nim vždycky veliký respekt, a pokud to bylo jen trochu možné, snažil jsem se jim pomoci. Ta současná migrace je však něco úplně jiného.

Dana Ehlová

Autor: Redakce

17.11.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Muzeum vamberecké krajky.

Rychnovské muzeum a jeho pobočky mají nové logo

Arménský umělec David Erevantzi, který má francouzské občanství a tvoří v Paříži, cizeluje poslední detaily vzácného díla v umělecké slévárně v Horní Kalné na Trutnovsku.
17

V Horní Kalné finišují se sochou pro vatikánskou zahradu, přál si ji papež

Regionální muzeum v Náchodě povede ředitel Sixtus Bolom-Kotari

Královéhradecko, Náchod - Sixtus Bolom-Kotari, to je jméno budoucího ředitele Regionálního muzea v Náchodě, který se za necelé dva týdny ujme nové role.

Spolupracovat s ANO, nebo ne? Kandidáti na předsedu ČSSD se neshodli

Hradec Králové - K tématu, zda by měla sociální demokracie jednat s hnutím ANO o účasti na vládě, které dopoledne na mimořádném 40. sjezdu ČSSD nastolil prezident Miloš Zeman, se ve svých nominačních projevech vyjádřilo jen několik kandidátů na předsedu ČSSD.

Dálnice vyroste. Kocbeře se ale bojí o vodu

Královéhradecko, Kocbeře - Hluk, migrace zvířat, ale hlavně kvalita vody. Občané Kocbeří na Trutnovsku jsou dál znepokojení vedením dálnice D11, která jejich obcí bude procházet. Ve středu sem znovu přijeli diskutovat projektanti.

Další medaile! Bronz pro Erbanovou, vybojovala ho ve sprintu na 500 metrů

Na nejkratší rychlobruslařské trati, sprintu na 500 metrů, vybojovala česká jezdkyně Karolína Erbanová bronzovou medaili! Lepší byla pouze zlatá Japonka Nao Kodairaová a stříbrná Korejka I Sang-Hwa.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT