Na pracovním stole opočenského ateliéru Vitraj Glass se nacházejí různě velké tabulky skel a také pravítka, lepicí pásky, nákresy a kusy olověných lišt. Tak vypadá království Vítězslava Zilvara, kde se rodí křehká a vznešená krása vitráží. Tady vdechuje nový život skleněným skvostům, kterým už pomalu zvonila hrana.

„Ta práce mi vždycky mi přinášela radost, ale i starost, samozřejmě, nejhorší práce je s úředníky,“ říká.

Jak vzpomínáte na své pracovní začátky?
Nejdřív jsem se vyučil brusičem skla v Poděbradech. Pak jsem vystudoval Průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, kde jsem se s tímto řemeslem okrajově setkal. Docela mě ten kumšt zajímal a v Opočně působil státní podnik Východočeské stavební památky, byli tady štukatéři, odborná řemesla, kováři a podobně, ale tohle tady chybělo. Jezdili jsme dělat vitráže až do Tábora. Dílnu jsme si tady založili už v roce 1986. Potom jsme odkoupili zařízení a začali podnikat v restaurátorské činnosti

Na čem pracujete v současné době?
Šturmujeme na dodělání rychnovského kostela nad zámkem. Už jsme dokončili montáže vitráží na jižní straně a teď nám chybí asi ještě tři malá okna na jeho průčelí. Dělali jsme také Zámeček v Pardubicích - Larischovu vilu, a zůstává nám ještě jedno velké okno do Trnávky, bude složité na restaurování, ale s tím si poradíme. Doděláváme teď všechny důležité zakázky, abychom se mohli věnovat vitrážím z kostela z Moravské Nové Vsi, který poničilo tornádo, přišel i o střechu a věž. Poprosili nás, jestli jim s vitrážemi pomůžeme.

Vybavuji si i vaši práci na obnově vitráží kostela svatého Jiří v Kostelci nad Orlicí. Tam máte hotovo?
Jednou za dva roky, když se podaří sehnat peníze, většinou dojde ke zrestaurování okna, které je v nejhorším stavu. Tuším, že nyní tam máme hotová tři. Vitráž má životnost 80 až 100 let, záleží na prostředí, kde se nachází. A už po 40 letech se musí přeložit do jiného olova, protože olovo samo o sobě je měkké, kujné, ale křehne. Když se vitráž rozvolní, může ve spojích popraskat, pak dochází k borcení a ke znehodnocení vitráže. Je třeba to hlídat, včas posuzovat stav výplní a musí se přeložit do nové osnovy.

V Opočně je hodně památek, dělali jste i na nich?
Všude. Na zámku, na hřbitovním kostele, kapli na hřbitově, co je potřeba.

Na jaké dílo jste asi nejvíc hrdý?
Snažíme se za sebou nechat kus poctivé práce, jsme hrdí na všechno, od Valdštejnského paláce přes Senát, kostel v Pecce, palác Přemyslovců v Olomouci. To jsou velké objekty, na kterých pracujeme několik let, a technicky to dá zabrat.

To zní, jako by moc firem v tomto oboru nepodnikalo. Nebo že máte hodně dobrou pověst?
V tom možná kousek pravdy je. Netlačíme se až tolik do krajů, kde je vitrážníků víc. Tady v regionu máme práci v každém druhém městě a v Praze v každé druhé třetí ulici. Zabýváme se i moderní bytovou architekturou. Pískujeme sklo, děláme fusing, stahujeme skla. Historické objekty jsme schopni zase dát podle jejich starých stavebních technik do původní podoby.

Liší se historické techniky od těch současných?
Jsou naprosto stejné. Už 100 až 200 let od doby, kdy byl vynalezen stroj na tažení olova, kdy už se nemuselo vydlabávat ručně.

Jak obtížné je se tomuto řemeslu naučit?
Obor to až tak těžký není, musíte mít cit pro práci, vytrvat u ní a nesmíte se při ní rozčilovat. Je nutné zachovat klid a furt přemýšlet. Musíte mít určitou šikovnost, nadání, protože když se má vitráž domalovat nebo obnovovat, je třeba mít zvlášť cit pro skloubení barevnosti a nejen pro to. Byl bych ochoten to někoho naučit i do týdne, aby mohl skládat vitráže, ale bohužel dneska se mladým ven z kanceláře moc nechce.

Skla už kupujete v žádaných odstínech?
Tak z devadesáti procent. Objednám si určitý odstín a v několika soubězích vybírám sklo tak, aby se hodilo, protože každá várka, edice je trošku jiná. Když chci třeba rubínovou červenou nebo modrou, pokaždé je to trošku jiný odstín. Musím počítat s tím, že nakoupím větší množství. Když se sklo ještě domalovává, tak se s tím dá trošku něco dělat, ale jinak ne, protože ztrácí průzračnost a malbou byste ho degradovala, nedalo by se použít.

Vitráže jsou i tématem nové výstavy, kterou otevřela pondělní vernisáž v Panské míčovně v Opočně. Zájemci ji mohou zhlédnout až do konce června. Co je tu čeká?
Bude živou dílnou, budeme tam pracovat od úterý až do neděle, pondělky si necháme volné, protože jsou zavřené kulturní památky a budeme si chystat práci u sebe v ateliéru. Budeme tam předvádět řemeslo, ale chtěl bych v jednoduché formě představit i vývoj sklářství - od výroby skla po sklářskou píšťalu, historické vitráže ze starých skel. Chci, aby lidé viděli i průběh naší práce, v jakém stavu byly vitráže před naším zásahem a po něm. Součástí výstavy je také dílnička pro děti, kde si mohou vyzkoušet sestavit dohromady mozaiku.

Myslíte, že je to inspiruje?
To řemeslo téměř vymře, stejně jako brusičství skla a další, protože mladá generace na to moc není. Architektura bydlení je teď strohá. Změní se to třeba zase až za nějakých 50 nebo 100 let a řemeslo bude opět vzkvétat. Také moji klienti jsou ti, kteří mají rádi rustikální věci, ne moderní.

Máte v rodině nějaké pokračovatele v tomto oboru?
Umí to obě děti. Syn byl na stáži v Austrálii, kde to nějaký čas dělal, technika je tam stejná, ale zdokonaloval se ve věcech, které neznal. A dcera maluje, chodí mi pomáhat, když potřebuji. Ale nechci je do ničeho nutit, aby mi to jednou nevyčítali. Každý z nich má svůj život, svůj směr, ať se rozhodnou sami.