Je středa dopoledne a obleva dělá pořadatelům Šediváčkova longu starosti. Sníh povolil a na příjezdové cestě ke startu etapy je vrstva ledu, kterou zasypávají okolním sněhem a pískem. Přestože mají musheři se svými spřeženími a jejich pomocníci zprvu problémy, nakonec vyrážejí na trať.

Kategorie jedoucí 300 kilometrů odstartovala již den předtím, ostatní čeká první etapa dnes. Je mezi nimi i Šárka Mikolášová. Zatímco okolo jsou k vidění mnohačlenná spřežení tažných plemen, ona stoupá po zledovatělé sjezdovce ke startu se dvěma tahouny.

„Měla jsem severské psy, tohle je už třetí generace, se kterou jezdím. Nejsou to však tažní psi, ale obyčejní voříšci. Jmenují se Nely a Loty. Dohromady se to čte „Mrťafy“,“ směje se a hrdě se otáčí na fenky, křížence staforda a borderkolie. Jsou to tříleté sestry, které se teprve zaučují a závod byl jejich čtvrtý v životě.

Jejich majitelka jich má za sebou nepočítaně a nyní má za úkol zajistit psí dvojici přínos cenných zkušeností. Nepříznivé počasí ji zaskočilo.

„Přijeli jsme v pondělí, to bylo ještě pěkně. Ráno se mi do závodu moc nechtělo. Ale když se sem člověk vydá, vezme si dovolenou, trénuje, tak to zkusí. Mám naštěstí hodné pejsky, kteří mě podrží, kdyby něco. Já jsem tady zažila vždycky hodně sněhu. Byla jsem tu od roku 1998 několikrát a takhle mizerně nikdy nebylo. Opravdu nevím, kolikrát jsem tu celkově byla, to už nespočítám,“ podotýká před startem musherka z Trhových Svinů na Českobudějovicku.

Kromě rasy psího spřežení se liší tím, že letos jede v takzvané turistické kategorii a nemá touhu po co nejlepším umístění. Sama přiznává, že ani tréninku tentokrát moc nedala.

„Moc jsem se nepřipravovala, jezdila jsem na kole nebo na saních jen pro potěšení trasy dlouhé 20 až 30 kilometrů. Ani se tomu nedá říct tréninkové dávky, spíš jsem jezdila na výlety. Trénink je cílevědomý, ale já jsem vyjela jen za pěkného počasí, když se mi chtělo. Pojedu zkrácenou trasu 30 kilometrů. Jako turista můžu použít kombinaci saní a běžek, která jinak není povolená. Nemám ambici dobýt tady nějaké mety, to opravdu ne,“ ujišťuje dvaapadesátiletá Jihočeška, která se psům a jejich ovládání v tahu věnuje od roku 1992. Zvířata si prý původně pořídila místo dětí.

„Ale nakonec došlo i na ně,“ směje se maminka dcery a syna a ptá se na přesný čas. Je čtvrt hodiny po desáté dopoledne a na startu na ni pomalu přichází řada.

„Zavolejte odpoledne, jak to dopadlo. I když, kdovíkde budu,“ loučí se a postupuje vpřed. Bezprostředně po startu se jí lehce zamotá postroj, takže na okamžik opouští saně a po nápravě vyráží po sjezdovce v osadě Jedlová rozbředlým sněhem vzhůru.

Rozbředlým sněhem i kalužemi. Šediváčkův Long brázdí Orlickými horami

Nakonec urazila zhruba dvacetikilometrovou cestu, zpátky se dostala po čtvrté hodině odpoledne. Trasa byla náročná, sníh hodně mokrý a ke konci už nebyl vůbec.

„Cíl se posunul nahoru nad sjezdovku, protože dál už bylo bahno, krtiny a led. Hlavně, že jsme zpátky, to je nejlepší zpráva dne. Holky se zpočátku zalekly malamutů. Škaredě se na ně podívali a ony se úplně sesypaly. Bály se jít do tahu, chtěly být těsně u mě. Musela jsem je dát trochu dohromady, což se naštěstí během hodiny podařilo. Potom už se samy hlídaly, když jel někdo okolo, trochu se ke mně přimknuly, ale po čase už jely v pohodě. Je to velice cenná zkušenost. Příště už to bude lepší,“ hodnotí již v příjemném prostředí horské chaty.

Na otázku, jak se těší na pokračování závodu poprvé zmiňuje obavu, že podmínky další dobrodružství definitivně zhatí.

„Obávám se, že tady dole je trať nesjízdná. Počkám si na rozhodnutí, ale mám strach, že závod skončí, po bahně se jezdit nedá. Nevím, kam by se posunul výše, protože ani tam to není ono.“

Nakonec se ukázalo, že měla pravdu, obavy se potvrdily a středeční etapa tak byla pro Šárku Mikolášovou letos první a zároveň poslední. Účel však byl alespoň částečně splněn, Nela a Lota získaly důležité zkušenosti do dalších závodů. V Orlických horách společně zůstanou až do konce týdne.

„Máme tu pobyt do neděle, zůstala tu parta přátel, takže chodíme společně s dcerou, jejím přítelem a kamarádkou na výlety a užíváme si to tady,“ nenechává si zkazit dobrou náladu Šárka Mikolášová. Na procházky samozřejmě vyráží i se svými svěřenkyněmi. Recept na jejich výcvik neprozrazuje. Ne, že by nechtěla, spíše nemá jednoznačnou odpověď.

„V roce 1992 jsem měla prvního huskyho, ti to mají v krvi a zkušenosti si předávají z generace na generaci. Mezitím přišly děti. Dcera odmala sledovala, co a jak se učí. Když jsem si pořídila Nely s Loty, naučila je tahat ona. Přišla za mnou a řekla, že už to umějí. Chtěla si zkusit výchovné postupy a povedlo se jí to. Takže já ani nemohu říci, jak jsem je cvičila,“ uzavírá musherka a po chvíli přemýšlení potvrzuje, že Šediváčkův long je jejím nejoblíbenějším závodem. A nic na tom nezmění ani skutečnost, že letos ho okusila pouze na jediný den.

Šediváčkův long na ledě. Před startem klouzali lidé, spřežení i sněžné skútry Start středeční etapy závodu psích spřežení Šediváčkův long v osadě Jedlová v Deštném v Orlických horách zdramatizovalo počasí. Obleva, déšť a náledí na cestách i sjezdovce dal | Video: Stanislav Ďoubal