V létě jste odpočívala na jižním pobřeží Francie. Co byste nakreslila jako vzpomínku na tento krásný kout Evropy?
Já bych asi nakreslila naše 30 let staré autíčko Škoda garde (vlastně jsme stejně staří, ale auto už je veterán), jak projíždí serpentinami v podhůří Alp při cestě z riviéry do kaňonu du Verdon, kde je úžasná krajina. Naše autíčko v zatáčce nad srázem je moje největší vzpomínka na cestu.

Byla jsem překvapená, jak autíčko zvládlo náročnou cestu, dokonce předjíždělo na dálnici jiná auta. Také jsme se těšili velkému zájmu, hlavně v Itálii. Přítel říkal, že tam mají rádi hezká auta a hezké holky. Spousta lidí nám mávala a volala „skóóda".

Vraťme se do dnů před vaším odjezdem. V polovině května vyšla Vámi ilustrovaná kniha Můj první atlas Evropy, kterou Deník svým čtenářům již představil. Jaké jsou ohlasy?
Ohlasy jsou veskrze pozitivní. Hodně mi píší maminky, co si koupily knížku. Překvapilo mě, že i tříleté děti si prohlíží obrázky v atlase a přestože neumí číst a nerozumí tomu, líbí se jim obrázky. Dokonce jedno hodně malé dítě si knížku vybralo ve výloze. Jeho maminka mi psala, že volalo – tu knížku chci – tak ji koupila. Docela mě překvapil i mediální zájem. Byla jsem knížku představit i v pořadu Sama doma na čt1.

Můžete popsat, jak probíhaly vaše práce na ilustracích atlasu?
Vytvořila jsem 500 ilustrací a strávila nad nimi půl roku. Ale to jsou (v uvozovkách) jen ty ilustrace. Na knize se podílelo 7 lidí. Dostala jsem seznam věcí, které mám nakreslit, a musela jsem si najít fotky. To bylo docela náročné, k jednomu obrázku jsem měla třeba pět různých fotek. Pak jsem nakreslila skicu a poslala ji ke kontrole, zda na ní není faktická chyba, autorovi. Další konzultace proběhla s grafikem, ten odsouhlasil velikost a pak jsem jela naostro, obrázek vybarvila a dokončila. Na závěr se ještě dělaly dialogy dětí Vítka a Štěpánky, které Evropou provázejí. U nich jsem pomáhala tvořit různé vtípky a to mě bavilo snad nejvíc.

A nějaký konkrétní příklad?
Třeba u věže Giralda v Sevile jsme chtěli udělat obrázek nastojato, ale místo v textu bylo jen naležato. Nakonec jsme vymysleli, že průvodci pojedou na šlapadle po řece a budou mluvit o věži. Potřebovala jsem ale zjistit, zda je z nějaké řeky na věž vidět, zda jsou zvony z věže na řece slyšet, to jsem našla nahrávku, a pak jsem zjišťovala, jak vypadají šlapadla, která se tam půjčují. Byla to malá detektivka.
Tohle mě na knize velmi bavilo. Asi, jak jsem dřív dělala vědu, tak jsem se naučila systematičnosti, kterou teď využívám. Navíc, když tam děti pojedou, tak si řeknou, že je to podle pravdy.

Co všechno, kromě knižních ilustrací, vytváříte?
Největší náplň tvoří spolupráce s hodně zajímavými firmami, které pracují s dětmi. Dlouhodobě například spolupracuji s firmou Juklík, která zajišťuje plavání pro kojence a batolata. Vytvořila jsem logo a teď kreslím diplomy pro děti, letáčky, reklamy a webové ilustrace.
Dělám i obrázky na zeď, přáníčka, dětské šperky i svatební oznámení. Je zajímavé, jací lidé mě oslovují – třeba polární výzkumníci, operní pěvkyně, pilot nebo Japonec, který si oblíbil červené pražské tramvaje a na oznámení byl text v japonštině, což bylo docela dobrodružné.
Kdy jste začala?
Úplně první obrázek jsem udělala v roce 2006 pro portál Na volné noze. Měl velký úspěch – byla na něm holčička s culíky, jak leží na trávě, podpírá si hlavu. Asi v lidech vyvolal hodně pozitivní emoce, smáli se tomu a začali mě žádat o obrázek. Postupně se objednávky nabalovaly a nakonec se tím vlastně živím. Spolupracuji i na projektu Margit Slimákové Zdravá škola, který zavádí zdravou výživu do škol. Kreslila jsem zdravý talíř, zdravou kuchyň. Dělala jsem i obrázek pro tzv. hravé snídaně – zajímavě obložený chléb, děti pak víc baví takovou snídani jíst.

Co je pro Vás na výtvarné branži úplně nejzajímavější?
Je to asi životní styl a svoboda, kterou mám. Rozhoduji sama, co a kdy budu dělat, kdy práci dokončím. Mám svobodu i ve vlastním kreslení, kdybych byla třeba doktor, tak u operace není možné si vymýšlet, ale takto mám naprostou svobodu, jak obrázek nakreslím, jakou techniku použiju. Můžu využít svoji tvořivost.

Kde vymýšlíte náměty?
Známí se mě občas ptají, kde se mně nejlíp pracuje, a já odpovídám v sauně, ve vaně s horkou vodou, na procházce. Oni odpovědí, že to není práce…Pro mě ano, potřebuji uvolnit mysl, abych dostala inspiraci. Všude s sebou beru papíry. Nápady musí přijít samy.
Ze začátku jsem měla výčitky – ležela jsem ve vaně s pěnou – a říci si: teď teda tvrdě makám…ale je to tak, každý tvůrčí člověk má svoje rituály, kde může tvořit.

Vaše ilustrace působí nesmírně pozitivně. Jste sama také taková?
Přemýšlela jsem, že vlastně není důvod být negativní. Žijeme v úžasné době, která nám umožňuje podnikat v čemkoliv, co nás baví, tedy pokud tomu věnujeme dostatek úsilí, energie a času. Další úžasnou věcí je internet, díky kterému můžeme pracovat téměř kdekoliv.
Mohu se přestěhovat na hory, což za pár let udělám, a odtamtud podnikat jako ilustrátorka v podstatě po celém světě. Záleží jen na mně. Opravdu nemám důvod si na něco stěžovat. Jsem ráda, že je mi umožněno být takhle pozitivní.

Vy jste však nestudovala žádnou uměleckou školu, ale hydrobiologii. Proč zrovna tento obor?
To je docela poetické. Mně se prostě líbilo být na horách, odjakživa jsem chtěla dělat výzkum v přírodě. Inspirace byla v National Geographic. A proč voda? Prostě miluju sedět u vody, poslouchat potůček. Když se ty dvě věci spojily, vybrala jsem si hydrobiologii. Odmalička jsem věděla, že chci být bioložka.

Co vám studium dalo?
Hodně sebedůvěry, také jsem objevila svůj potenciál. V oboru, který jsem si vybrala, jsem se zabývala skupinou řas, které se jmenují rozsivky – to moc lidí na světě nedělá. To znamenalo, že jsem se hodně musela učit sama a já jsem to dokázala. To mi dalo sebedůvěru. Hodně mi dala i zahraniční stáž – naučila jsem se jazyk a uvědomila jsem si, že nechci zůstat na „českém písečku". Není pro mě, na rozdíl od jiných lidí, tedy nepředstavitelné, že bych dělala obrázky i pro zahraničí.

Vědecké dráhy jste se dobrovolně zřekla. Bylo to těžké rozhodnutí?
Rozhodnutí uzrávalo pár let. Věděla jsem, že to není jen romantická představa o sbírání řas v potoce, ale také spousta papírování. Navíc za mikroskopem jsem proseděla snad půl života a velmi jsem byla závislá na přísunu financí v podobě grantu. Vědci jsou také vystresovaní termíny, které musí stíhat. Lákala mě svoboda v ilustrátorství, možnost vybírat si projekty a zakázky. Úžasný byl pocit při ohlasech na mé první obrázky – zářící dětské oči. Dodneška je to největší zážitek, když se dítě směje na můj obrázek. Byl to velký krok – oznámit to školitelům, v rodině.

Nikdy jste nelitovala?
Neměla jsem na nějakou lítost vůbec čas. Pořád hledím dopředu, mám spoustu nápadů. Nelituju ale ani toho, že jsem dělala vědu. Pořád čerpám ze zkušeností a jsem za ně ráda.

Kdybyste měla výtvarně charakterizovat sama sebe, co by na obrázku bylo?
Lidé mi říkají, že obrázky vypadají jako já. Asi není náhoda, jaký obrázek mám na vizitce. Možná bych se právě tak nakreslila. Můj kamarád mě nedávno dobře vystihl, když řekl, ty jsi hlavou v oblacích a tužkou na papíře. To se mi opravdu líbí.

Pocházíte z Dobrušky, která má několik výstavních prostorů. Neuvažovala jste o tom, představit svoji tvorbu ve městě, z něhož jste vyrazila do „velkého" světa?
V Dobrušce jsem už výstavu měla, bylo to v dubnu 2011 v knihovně, měla jsem výstavu i v Mokrém. Rozhodně počítám s tím, že nějakou výstavu v Dobrušce udělám. Chtěla bych ukázat úplně nové obrázky.

Co máte, kromě svých blízkých, v kraji pod Orlickými horami nejraději?
Jsem nadšená z množství tvůrčích lidí, kteří vymýšlejí stále něco nového a rozvíjejí to zde kulturně. Líbí se mi, jak se město zkrášluje. Krajina Orlických hor mi připadá neskutečně útulná. Mám tu pocit domova – když sem jedu a za Hradcem Králové se zhoupne krajina, jsou vidět hory, někde se tam rýsuje i Dobruška, tak mě to vždy zahřeje. Od doby, kdy jsem se odstěhovala a začala se sem vracet, tak vím, že tady jednou budu chtít zase žít.

Dana Ehlová