Jeho hrdina byl velký dobrodruh – ale  především československý legionář, který bojoval v první světové válce na francouzské frontě.

Jakub Hlávko, sedmadvacetiletý učitel češtiny a dějepisu na obchodní akademii, se hlásí právě k odkazu těchto hrdinů. Je členem Československé obce legionářské a v Hradci založil organizaci Legionářská mládež.

„Bohužel v naší společnosti nejsou uznávané a prosazované hodnoty, za které legionáři bojovali," říká v rozhovoru, jenž je dalším dílem cyklu Zajímaví lidé Hradecka.

Které ideály to jsou?
Pozitivní vlastenectví, tedy láska k vlasti a národu. A samozřejmě svoboda a demokracie.

Zničili pýchu na tyto atributy 
v Češích komunisté?
Pošlapali to v nás. Řeknu to asi takhle: Zcela bezpečně se zasloužili o zapomenutí tradic legionářů.

Spoluzaložil jste Legionářskou mládež. Jak se vám daří plnit ambice, které jste měli?
Oslovujeme děti od dvanácti do osmnácti let. Chtěli bychom mít schůzku každý týden, trávit čas venku, vrcholem by byl letní tábor. Teď budeme pořádat paintballový turnaj, ale rozběhnout takový projekt rozhodně není otázka dvou měsíců.

V čem je hlavní problém?
Nejtěžší je odpoutat děti 
od počítačů. To vlastně vidím 
i každý den ve škole.

Jak jste se vy sám dostal k legionářské problematice?
Už asi před deseti lety jsem se stal členem klubu vojenské historie a začal jsem se zajímat o působení legionářů na ruské frontě během první světové války. Pak jsem vstoupil do Československé obce legionářské a s jedním kolegou učitelem jsme se později rozhodli oživit Legionářskou mládež.

Jakub Hlávko
• 27 let
• odmalička je Hradečák
• učitel češtiny a dějepisu na Obchodní akademii v Lipkách
• vystudoval pedagogickou fakultu
• je členem Československé obce legionářské
• v Hradci spoluzaložil novou organizaci – Legionářskou mládež
•  dříve boxoval, ale po zranění kolena se sportem skončil
• dnes si rád rekreačně zahraje nohejbal

Kolik československých legionářů bojovalo během první světové války v Rusku?
Na ruské frontě asi 60 tisíc, přitom na začátku války v roce 1914 jich bylo jen osm set.

Měli nějaké odlišné znaky?
Ano, nosili na čepici zvané furažka takzvanou lentočku. To byla červenobílá bikolora. Červená a bílá jsou totiž slovanské barvy.

Jaké měli v ruské armádě postavení?
(usmívá se) Řekl bych proměnlivé. Ruská armáda jim nedůvěřovala, měli se stát spíše jakýmisi agitátory na Slovensku a v Čechách. Později se však stali velmi úspěšnými rozvědčíky. A když se 
v roce 1917 rozpadlo carské Rusko, vytvořili Čechoslováci postupně vlastní armádu.

Kde se jich v Rusku vzalo tolik?
Někteří žili v Rusku, ale většina přeběhla z rakouské armády. A mně právě nejde o vojenství jako takové, ale především o jejich myšlenky, pohnutky. Proč se ti obyčejní lidé stali zrádci armády, s níž šli do boje? A tady právě vystupují jejich ideály.

Zaujal vás některý konkrétní legionářský osud?
Na legionářské tématice jsem postavil i diplomovou práci. Zkoumal jsem život generála Václav Volfa.

Ten vás nejvíc oslovil?
To byl především generál Josef Šnejdárek. Narodil se 
v Napajedlech u Zlína, ale dětství prožil u prarodičů 
v Jičíně. Oslovil mě svou fanfarónskou povahou.

Jak se projevovala?
Když mu bylo čtrnáct, rozhodl se, že se stane tureckým pašou. Rozbil prasátko a na vlastní pěst se vydal do Turecka. Jenže v Istrii mu došly peníze, a tak poslal domů telegram, aby mu poslali finance na zbytek cesty. Místo toho přijel strýc a odvezl ho zpátky domů. (usmívá se)

Jak se dostal do legií?
Když umřeli prarodiče, prodal mlýn, kde žili, a cestoval. Pak vstoupil do cizinecké legie, kde působil patnáct let. A na začátku první světové války do československé legie ve Francii.

Jsou vůbec členové cizinecké legie, tedy jakési celosvětové profesionální armády, považováni za československé legionáře?
Ne, s nimi nemáme nic společného. Pořád platí pravidlo, že ten, kdo se stane členem cizinecké legie, je vlastně velezrádcem.

No, je pravda, že tato armáda nemá nejlepší pověst.
Říkalo se, že se do ní stahují  lidé s různou minulostí. Generál Šnejdárek to popisoval. Když nastoupil, řekl jen jméno a dostal číslo, pod nímž celých patnáct let působil. Platila přísná pravidla: Velitel měl právo zastřelit vojáka, když neuposlechl rozkaz.

Když učíte dějepis, dáváte na legionářskou otázku zvláštní důraz?
Snažím se při výuce eliminovat moje osobní zaujetí, ale určitě legionáře svým způsobem protežuji. (usmívá se) Když se mluví o legiích, přinesu část výstroje i výzbroje, aby si žáci obtěžkali zbraň. Legionáři je používali i při cvičení místo činek, tak si to mohou vyzkoušet.

Kde sháníte dobové věci?
Já se na zbraně moc nesoustředím, jak jsem říkal hlavní je pro mě legionářská myšlenka. Když se člověk zajímá, dokáže věci sehnat, například na internetových burzách. Ale musím přiznat, že větší část naší výzbroje je tvořena replikami. Účastníme se bojových ukázek a při nich používat originál by asi nebylo úplně ono. (usmívá se)

Obec legionářská – to jsou bojovníci 
z první, druhé i současných válek

Vznikla už v květnu roku 1921 – na počest bojovníků, kteří pomohli odvahou v první světové válce vytvořit nový Československý stát.

Československá obec legionářská působí dodnes a sdružuje i vojáky z druhé světové války. „A také veterány moderní armády České republiky," doplňuje Jakub Hlávko, jenž je rovněž členem obce.

Stal se jím, protože je obdivovatelem historie a legionářských hodnot. „Jinak bohužel moc mladých členů nepřibývá. Většinou jsou to spíš pozůstalí po legionářích," lituje sedmadvacetiletý učitel.

Celkem má obec tři a půl tisíce členů, v Hradci existují dvě organizace. „Pečujeme především o tradice a připomínáme si velká výročí," vysvětluje legionář. Je to hlavně 28. říjen (vznik samostatného Československa v roce 1918) a narození i úmrtí prvního prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka.