„Na předávání státních vyznamenání bylo spousta lidí a já si toho opravdu nesmírně vážím, ale musím vás ujistit, že stejně si vážím toho, co se tu děje dnes se mnou a okolo mě. Protože zkrátka to je od srdíčka a u srdíčka to hřeje,“ svěřil se v Pohoří u příležitosti zasazení svého stromu viditelně dojatý Miloň Čepelka.

V jeho rodné obci jsou na něj náležitě pyšní, jak je ostatně vidět i z cedulí s nápisem Vítejte v Pohoří, v rodišti spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana. Ani tady přitom pochopitelně nemůže chybět připomínka Járy Cimrmana, a to v podobě ztraceného škrpálu ukrytého ve skleněné vitríně na hospodě, z níž údajně prchal bez placení. Miloni Čepelkovi je pak nyní věnována část nově upraveného parku s právě zasazeným bukem lesním červenolistým. Jako odkaz na slavného rodáka okraj stezky parkem zdobí jeho haiku. Jen pro zajímavost, jen kousek vedle je rybníček, k němuž, jak zavzpomínal, prý vodil husy.

Jak často se do Pohoří vracíte?

Těžko se to odhaduje, ale několikrát do roka.

Co se vám pak vybaví?

Jak jsem byl malej a šťastnej, protože jsem tady byl u babičky s dědou velmi často a vždycky několik dní. Skrz náš dvůr jezdili sedláci na pole a já jim otvíral dvě brány - jednu z ulice a druhou na humna, do polí. To se mně líbilo.

Takový vrátný… Zahrál jste si ho i ve filmu Báječná léta pod psa.

No, tam jsem byl taky vrátnej.

Miloň Čepelka v Dobrušce.
Miloň Čepelka: První štěky stačily, aby měl člověk trému a podlehl vůni líčidel

Ale zas tolikrát jste se před filmovou kamerou neobjevil. Proč?

Mockrát ne, mě to nebavilo. Kamera je hroznej vynález. Všechno odhalí a nesmíte se do ní koukat, když se filmuje. A to mně nikdo neřekl, takže když jsme točili Jáchyme hoď ho do stroje, několikrát jsem brnknul okem do kamery, ale bez vlastní vůle, jen z blbosti. A oni mě seřvali. Byl jsem poprvé před kamerou. Hnedka na začátku se mně to, nechci říct úplně, ale zprotivilo.

Svým způsobem to bylo dobře, protože u filmu se čas hlavně ztrácí. A to já nemám rád.

Divadlo je o něčem jiném?

Úplně o něčem jiném. I ve vzájemném kontaktu s diváky, my nabíjíme je a oni nabíjejí nás. To se říká a musí se to zažít, aby tomu člověk uvěřil, protože na jevišti vás přestane i všecko bolet. Na tu chvíli. Pak se to zase vrátí.

Rodákem z Pohoří je Miloň Čepelka, na snímku z Dobrušky.
Miloň Čepelka z Rychnovska převzal od prezidenta státní vyznamenání

Kolik představení odehrajete za měsíc?

Tak kolem deseti. Pořád se střídáme, alternujeme, i když ne ve všem. Jinak by to nešlo, to bych musel hrát jednadvacetkrát za měsíc.

Zdroj: Deník/Jana Kotalová

Hrajete stále se synem?

Ano, ale jenom v té jediné hře - ve Vraždě v salonním kupé. Ale také se střídáme.

A děláte pořád v rozhlase?

Ano, neustále knihovničku, fejetony v pondělí, úterý. Je to příjemná práce, ale je to také balvan na zádech. Je to každý týden a to je řehole, musí se všecko plánovat. A když vím, že jedeme na zájezd s divadlem, musím si to připravit dopředu do zásoby, je to fuška. Ale dělám to rád.

Z Pohoří
Hold Pohoří Miloni Čepelkovi: jeho haiku verše okrášlí novou podobu návsi

Nadále obohacujete svoji knihovnu?

I tu obohacuju, i když vím, že zhola zbytečně, protože všecko nepřečtu.

Ale také stále píšete. Máte nějakou knížku, která by byla věnována přímo Pohoří?

Přímo bych neřekl, ale jsou tam velké zmínky, zvlášť v té poslední - Letí to pamětí. Nedá se říct, že to jsou paměti, jsou to takové různé vzpomínky. Je to próza, ale je tam i poezie. Mám tam několik stránek nových haiku.

Miloň Čepelka se narodil 23. září 1936 v Pohoří, rodina se však záhy přestěhovala do Opočna. Po dokončení studií v Dobrušce absolvoval Vysokou školu pedagogickou v Praze. Poté dostal umístěnku jako učitel v Novém Kníně. V roce 1961 nastoupil jako redaktor do Československého rozhlasu, kam ho přivedl Jiří Šebánek. Později se k nim přidal Zdeněk Svěrák, kterého Miloň znal už od studií. V roce 1967 stál u zrodu Divadla Járy Cimrmana, kde působí dodnes. Kromě divadelních rolí se přitom objevil i v několika televizních a filmových. Je také spisovatel, básník, tvůrce haiku, textař, scénárista a moderátor. 

K 85. narozeninám Miloně Čepelky vznikl filmový dokument pod režisérskou taktovkou Patrika Ulricha, střihu se ujal František Svěrák, zvuku Ondřej Svěrák, vnuci Zdeňka Svěráka. Záběry vznikaly i v jeho rodném Pohoří a také v Opočně a Dobrušce. „Natáčení bylo hodně v dešti, ale také na slunci a hlavně v pohodě, protože celý filmový tým byl na mě moc hodný. Kamery nemám zrovna moc rád, ale při tomhle natáčení jsem na ně dokázal zapomenout,“ tvrdí Miloň Čepelka.