Nikola Mazurová- narozena: 22. listopadu 1994
⋌v Rychnově nad Kněžnou
- sportovní střelkyně
- disciplíny: vzduchová puška, sportovní malorážka 3 x 20 ran
- členka oddílu Dukla Plzeň
- největší úspěchy: 
7. místo ME 2013, 6. MSJ 2014, 2. MEJ 2012, 3. MEJ 2013
- vítězka ankety Sportovní střelec roku 2014 České republiky (předstihla Davida Kosteleckého, olympijského vítěze z Pekingu)
- jako první český sportovec 
si vybojovala účastnické místo 
na olympijských hrách v příštím 
roce v brazilském Riu de Janeiro

Trénování v polních podmínkách, závody v zapadlých končinách nebo všudypřítomné pomluvy. Díky lásce, píli a vytrvalosti, které do svého sportu vložila, však v dnešní době patří mezi nejlepší střelkyně světa. Juniorský světový rekord v malorážce a bezpočet evropských i světových medailí jsou toho jasným důkazem. Před nadcházející sezonou, která vyvrcholí olympijskými hrami v Riu de Janeiro, se doudlebská naděje rozpovídala nejen o přípravě na stěžejní závod v Brazílii, ale také o svých střeleckých začátcích, častém cestování nebo dopingu.

Člověk, který chce sportovat, 
si v dnešní době může vybrat 
z mnoha odvětví. Jak jste se dostala k tak specifickému sportu, kterým je střelba?
Pocházím ze střelecké rodiny, střílí můj děda, střílel i taťka. S dědou jsem se byla párkrát podívat na střelnici. Když mi bylo necelých 9 let, tak se mě zeptal, jestli to nechci zkusit a já nebyla proti. Taťka mě začal trénovat, po nějaké době jsme jeli na první závody a tak to všechno začalo.

V současnosti máte k dispozici moderně vybavenou střelnici. Kde vaše tréninky probíhaly 
v začátcích?
Vzduchovku jsem začínala trénovat u nás doma, střílela jsem z obýváku přes kuchyň až ven na zahradu. Byly to dost provizorní podmínky, ale pro začátek to stačilo, teď už by to tak dělat nešlo.

Maminka z vás asi musela mít radost. Rozbila jste při střílení někdy něco?
Jednou se mi povedlo střelit do kuchyňské linky, ale mamka to vzala statečně.

Střílíte ve dvou disciplínách – vzduchovka a malorážka. 
Kterou z nich máte raději?
Určitě malorážku, vzduchovka není špatná a někdy mě i baví, ale je to oproti malorážce docela nuda, teda alespoň pro mě. Já říkám, že vzduchovku stačí, když má člověk natrénovanou, ale malorážku musí mít natrénovanou a ještě musí umět spoustu věcí k tomu, aby střílel dobře, třeba umět se vypořádat s větrem a světlem, protože se střílí venku.

Po trénincích přichází důležitější část střelby – závody. Vzpomenete si na svoje první ostré soutěžní vystoupení?
Pamatuju si, že jsem asi po třech měsících tréninku jela na první závody do Litomyšle. A stala se mi tam taková věc, že jsem nabila dvě diabolky najednou, takže jsem měla dvojstřel. Výsledek tím pádem nebyl nic moc, ale aspoň jsem začala nabírat zkušenosti.

Jste při závodech spíše nervákem, nebo kliďasem?
V životě se celkově snažím z ničeho moc nenervovat, ono to většinou ani nemá cenu, takže i střílení se snažím si spíš užít, pak je to znát i na výsledku. Ale na druhou stranu je samozřejmé, že když se člověk dostane do nějakého velkého finále, tak nervózní je, i když nechce.

Při střelbě je nutné nosit 
speciální oblečení. Máte ho 
ušité na míru, nebo se dá 
koupit konfekčně?
Já ho mám ušité na míru jako většina střelců. Je víc značek, které se specializují na výrobu tohoto oblečení, jedna je i tady v Čechách u Moravské Třebové, odtamtud mám oblečení i já. Máme štěstí, že je to tak blízko, protože je to jedna z nejlepších firem na světě. Samozřejmě se dá ale koupit i konfekčně.

Za dosavadní kariéru jste 
absolvovala spoustu soustředění a závodů. Kdy jste si poprvé uvědomila, že by pro vás střelba nemusela být jen koníčkem, ale činností, ve které byste mohla něco dokázat?
Vlastně ani nevím, jako malá jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Až teď s přibývajícím věkem, když vidím, že dokážu porazit třeba i olympijskou vítězku, si říkám, že to chce jen pořádně pracovat a ono to půjde.

Vrcholový sport s sebou nese spoustu dřiny a odříkání. Neměla jste někdy chuť se střílením praštit a věnovat se něčemu jinému?
Spíš mě moc nebavilo to období, kdy jsem přešla mezi juniorky. Chvilku mi dalo, než jsem začala střílet jako ty ostatní starší holky, protože jsem tam vždycky byla ta nejmladší. Ale díky tomu, že jsem si tam našla spoustu super kamarádů, se kterými se bavím dodnes, tak už jen kvůli nim jsem skončit nemohla.

Výdrž a píle nakonec přinesla ovoce. Můžete se pochlubit rozsáhlou sbírkou medailí nebo světovým juniorským rekordem v malorážce. Na loňském mistrovství světa v Granadě jste navíc vybojovala účastnické místo pro příští olympijské hry v Riu. Kterého výsledku 
si ceníte nejvíc?
Naší zlaté medaile z ME v Osijeku 2013, protože jsem ji vystřílela s holkami, se kterými jsme i kamarádky, takže si to člověk úplně jinak užije, než když jste v týmu s někým, kdo vám nepřeje. Bohužel i to jsem zažila. A samozřejmě taky nikdy nezapomenu na ten závod, když jsem vystřílela Rio.

Mezi českými sportovci jste 
byla úplně první, kdo místo 
na olympijských hrách získal. Dají se pocity z takového 
úspěchu vůbec popsat?
O tom, že jsem byla úplně první, jsem se dozvěděla asi až o dva měsíce později. Ale bylo to skvělé už jen tím, že jsem to místo vystřílela. Říkala jsem si, že to, co dělám, má asi smysl a že nejspíš jdu tou správnou cestou.

Z pohledu výsledků v individuálních závodech pro vás však loňská sezona nebyla až tak vydařená jako ty předchozí. Čím to bylo?
Řekla jsem si, že když už jsem místo na olympiádu získala, tak si dám takovou volnější sezonu. Netrénovala jsem tolik a spíš jsem se snažila šetřit síly a hlavně chuť do tréninku na nadcházející olympijskou sezonu.

Nový soutěžní ročník, jehož vrcholem budou právě letní olympijské hry v brazilském Rio de Janeiru, se pomalu blíží. Jakým stylem se budete na největší závod své dosavadní kariéry připravovat?
Začnu se připravovat systematicky už teď od října. Plánujeme se domluvit s Mattem Emmonsem (olympijský vítěz z Atén, manžel olympijské šampionky Kateřiny Kůrkové-Emmons – pozn. red.) a společně trénovat a připravovat se. Já jsem za to hrozně ráda, protože vím, že mi to může hodně dát a ještě se od něj můžu spoustu věcí naučit.

Jak vůbec vypadá běžný tréninkový den, a jak probíhá 
ten závodní?
Běžný den vypadá tak, že ráno musím do školy, odpoledne se vrátím a jdu hned na střelnici. Večer se vracím domů a teprve obědvám, protože před tréninkem moc jíst nesmím. Když nejdu do školy, tak je to podobné, akorát se ráno můžu vyspat a jít trénovat dřív, takže mám pak volno. Na závodech záleží, jestli střílíme ráno, nebo třeba až večer. Když závodíme ráno, tak se nevyspíme, ale zase se pak po závodě můžeme normálně najíst. Když střílíme večer, tak nemusíme vstávat, ale normálně najíst se můžeme až po závodě.

Zmínila jste školu, do které chodíte stejně jako většina mladých lidí. Skloubit střelbu a studium asi není zrovna snadné.
Na střední škole to byla ještě pohodička, teď na vysoké už je to horší. Sice to jde, ale určitě to není ideální, i proto jsem se rozhodla teď na rok školu přerušit, abych se před olympiádou mohla plně věnovat střílení.

Volného času vám určitě moc nezbývá. Jak trávíte vzácné chvíle, ve kterých můžete sport úplně vypustit?
Nejradši jsem s kamarády. Vždycky třeba někam vyrazíme, jenom posedět nebo se třeba projet na kole, zahrát si tenis a tak podobně. Nerada se nudím, takže i volno se snažím trávit aktivně.

Díky střelbě jste se zúčastnila řady evropských i světových šampionátů i jiných soutěží a procestovala takřka celý svět. Kde se vám líbilo nejvíc?
V Austrálii. Zamilovala jsem si tamější pláže a oceán. Navíc třeba Sydney je nádherné město.

Je naopak místo, kam byste se už nikdy nechtěla vrátit?
Nejméně se mi líbilo v ázerbajdžánské Gabale. Tam mi to v mnoha ohledech připomínalo, obrazně řečeno, středověk. Měli jsme tam například dost špatné podmínky ke stravování. Po této zkušenosti už bych se tam asi nikdy nechtěla vrátit.

Na závody v zahraničí se přesouváte většinou letecky. Jak jste si zvykla na čas trávený ve vzduchu? Bojíte se, nebo je to pro vás rutinní záležitost?
Spíš mě to nebaví, než že bych se bála. Kdybych si měla vybrat, jestli do Chorvatska na dovolenou letět, nebo jet autem, tak jedu autem.

Můžete se pochlubit nějakou úsměvnou historkou nebo 
příhodou, kterou jste v rámci střílení zažila?
Spíš mě napadá jiná věc, která mě potěšila. Často jezdíme na závody do Mnichova, kde většinou chodíme do jedné řecké restaurace. Místní zaměstnanci si nás tam už všechny pamatují a letos si jeden číšník dokonce všimnul, že mám trochu jinou hnědou barvu vlasů, což mě dost překvapilo, protože to nepoznali ani kamarádi, co mě vídají často. Ten pán má u mě veliké plus.

Podobné reakce určitě potěší. Setkala jste se naopak někdy 
i s negativním postojem vůči 
své osobě?
Ano, setkala. Ale nebylo to tak, že by mi to někdo řekl do očí. Vím o tom spíš z doslechu, například o pomluvách. Tyhle lidi ale nějak neřeším, ať pomlouvají, když je to baví, snažím se si toho nevšímat. Spíš mě to vždycky ještě nakopne, abych pořádně trénovala a příště byla zase lepší, aby byli naštvaní ještě víc.

Nechávají vás pomluvy, lži a nelichotivé komentáře chladnou, nebo to zamrzí?
Určitě to zamrzí. Když vidíte, že se někdo chová jako kamarád a přitom je to všechno jenom přetvářka. Ale naštěstí mám spoustu lidí, kterým můžu věřit a které mám ráda. S nimi trávím čas a ostatních si nevšímám.

Mluvila jste o lidech, kterým můžete věřit. Máte nějakou zkušenost i s takovými, kteří se vám snažili vetřít do přízně a na vašem úspěchu se přiživit?
V tomhle případě je to spíš tak, že když máme nějaký úspěch, tak za nás dostanou odměnu státní trenéři, nebo trenéři, kteří s námi na té akci byli, ale odměnu by si určitě mnohem víc zasloužili osobní trenéři. Ti s námi chodí trénovat a jenom díky nim střílíme tak, jak střílíme.

Trénuje vás vlastní tatínek. 
Dochází mezi vámi k ostřejším výměnám názorů ohledně střílení, nebo vždycky poslechnete, co vám řekne?
Dřív jsme se kvůli střílení s taťkou hádali docela často. Vlastně vždycky, když jsme se my dva nepohodli, bylo to jenom kvůli střílení. Teď už je to docela v pohodě, taťka mi nechává takovou volnější ruku.

Doprovází vás otec-trenér 
i na závody?
Jezdí se mnou do Plzně a do Německa. Když někam letíme, zůstává doma. Kdyby jezdil na zahraniční závody, kterých je hodně, bylo by to moc drahé. Takže si musím poradit sama.

Lehce jste naťukla otázku 
peněz. Jakým způsobem 
se střelba financuje?
Všechny závody nám financuje český střelecký svaz. Jsem taky v Dukle, ta mi dodává materiál a všechno, co potřebuju. Jsem tam i zaměstnaná. Teď už je to dobré, ale začátky byly pro rodiče finančně náročné.

Další palčivou otázkou je v případě vrcholového sportu doping. Máte v této oblasti nějakou zkušenost?
Ano. Na ME v Dánsku 2013 jsem skončila čtvrtá, ale po dvou měsících se zjistilo, že střelkyně, která vyhrála, dopovala. Ceremoniál se opakoval a já dodatečně převzala bronzovou medaili.

Která soupeřka pro vás představuje největší konkurenci?
Nejsilnější jsou Číňanky a Němky. Je to asi hlavně tím, že mají z čeho vybírat. Lidí, co v těchto zemích střílejí, je strašně moc.

Máte mezi střelci a střelkyněmi nějaké kamarády, nebo jsou vzájemné vztahy spíše chladné a zdvořilostní?
Ano, mám. Mojí nejlepší střeleckou kamarádkou je Adélka Bruns. Navíc mám spoustu kamarádů i mezi střelci ze zahraničí. V Čechách je to trochu jiné, je tu pár holek, které nás nemají rády a pomlouvají, ale jak jsem už řekla, takových lidí se snažím si nevšímat.

Jedna sezona skončila a další klepe na dveře? Stihla jste si vůbec pořádně užít léto?
Léto vždy hrozně rychle uteče, ale užít jsem si ho docela stihla. Ještě si ho příští týden prodloužím v Řecku. Pak už mi to všechno začne.

Člověk by neměl vlastní touhy a přání příliš vytrubovat do světa, ale nejde se nezeptat. S jakými cíli vyrazíte do Ria?
Hlavně si to tam hodlám co nejvíc užít. Chci tam jet s pocitem, že jsem se na olympijský závod dobře připravila.

Martina Kramerová