V průchodu na zámecké nádvoří v Doudlebách nad Orlicí se sem tam mihne známá tvář některého z herců. Lidí v kostýmech je tu však spousta a někteří se mezi natáčením oddávají dýchánku u stolečků před zámkem. A slunce úmorně praží. "Jak dlouho v tom budu muset vydržet? Asi až do večera," říká jedna z žen a vypočítává, co všechno na sebe musela obléci.

Přichází kostymér Petr Pluhař se svou kolegyní Helenou Rovnou, je třeba upravit čepec, udělat krásnou mašli a také vzadu něco málo zapošít. "Je to kostým Boženy Němcové, nosila ho Aňa Geislerová," prozrazuje o chvilku později Petr Pluhař.

Televizním kostymérem je od svých 19 let, dnes je mu dvaapadesát. "Jako kluk jsem hrál v divadle v Plzni, ale pak nějak kostýmy zvítězily a mám je hodně rád. Je to zajímavá, krásná práce a nedělal bych nic jiného," tvrdí.

Náplň práce se odvíjí i od toho, v jakém období se má příběh odehrávat. "Toto je pohádka posazená do období kolem roku 1840 až 1850. Ty kostýmy jsou zajímavé, krásné, těžké a je v nich horko. Brzy ráno se musí strojit, česat," líčí přípravu na natáčení.

Vstává se za tmy

A patří k tomu také to, že se vstává ještě za tmy. Petr Pluhař měl ve středu budíček už ve tři hodiny ráno, ve čtyři se totiž z Prahy odjíždělo na Jičínsko na Kost. "Museli jsme všechno vyndat, připravit, oblékali jsme ale období gotiky, protože se tam točily scény vzpomínky, při nichž jsme se posunuli v čase. A ještě v ten samý den jsme převlékali biedermaier a vraceli jsme se do tohoto období," popisuje Pluhař.

Které historické období je pro něj to nejtěžší? Prý současnost. Má rád, když je stylem jasně ohraničené období. "Můžete někoho obléknout do oděvu, který se nosil o 30 let nazpátek, lidé nosili šaty po rodičích, dědily se, ale nesmíte se dostat, jak se říká, za čáru," vysvětluje.

Během své mnohaleté práce se setkal s řadou významných hereckých ikon. "Na koho hrozně rád vzpomínám z českých herců, tak to byl Radovan Lukavský, který byl na mě moc přísný. Ale strašně moc mě tito lidé naučili. Rád vzpomínám také na Vlastimila Brodského, Josefa Vinkláře, Jiřinu Jiráskovou, Marii Rosůlkovou… Ti všichni byli úžasní. Pana Lukavského jsem oslovoval: Dobrý den, mistře. Musel mít vždycky připravený kostým a u toho kostýmu musela být postavená lžíce na boty. Museli jsme jim do kostýmů pomáhat a do dneška to děláme," dodává Pluhař.