S pouhým textovým humorem u návštěvníků neobstojí. Potřeba je zapojit i výrazové ztvárnění.Kdy vznikly divadelní plesy?
Divadelní plesy vznikly někdy v 70. letech, když jsem ještě žil a divadelně působil v Solnici. Jako gymnazisti jsme vymysleli divadelní ples, který se konal v Kulturním domě v Kvasinách. Ples s divadelním vstupem se v pozdějších letech se rozrůstal do ohromných rozměrů – např. jsme evakuovali KD při požáru Národního divadla, dělali jsme cesty kolem světa. Když jsem přišel do Dobrušky, napojil jsem se na zdejší soubor Divadélko Na štaflích. První podobný ples jsme udělali v r. 1991. Připomněli jsme sametovou revoluci a během plesu jsme zinscenovali zásah na Národní třídě.

Pak se soubor odmlčel a pořádal jiné akce. Až přišel rok 2001…
Podnět k obnovení divadelních plesů přišel v r. 2001 od Slávka Balcara a loutkářů, kteří zprovozňovali novou loutkárnu v sokolovně a vyzvali lidi, aby jim přispěli na činnost. Udělali jsme tedy ples a loutkářům věnovali 10 tis. korun z výtěžku. Už proto, že jsme chtěli pomoci právě loutkářům, tak jsme do programu vložili několik pseudoloutkových představeníček a vyvrcholením byl – myslím – první loutkový striptýz. Reakce lidí byla úžasná, naši hru přijali. Tenkrát jsme si uvědomili, že lidi takový princip plesu berou.

Jak to bylo s programem?
V začátcích bylo naším záměrem věnovat ples nějakému divadelnímu tématu – druhý patřil Gogolovi, pak byl divadelní ples v opeře, základem dalšího byla klasická řecká komedie. Tehdy poprvé dorazila jedna dvojice v krásném antickém oblečení. Pak nastal první odklon od čistě divadelní tematiky a přišla „prognostická" cesta kolem světa za 80 dní u příležitosti 100 let od úmrtí Julese Vernea. V dalším roce následoval výlet do světa filmu s ochotníky v Hollywoodu. Ale princip byl stále stejný, my-divadelníci jsme nabízeli program návštěvníkům.

Kdy nastal zlom?
Ten přišel v r. 2007, kdy jsme udělali ples pro „účastníky zájezdu" na téma oblíbeného filmu. Tehdy jsme už cítili a měli jednoznačné odezvy, že to lidé takto opravdu chtějí, že s námi „jdou" a že si chtějí více hrát. Proto jsme je vyzvali, aby se stali opravdovými účastníky zájezdu a přišli vybavení jako turisté či cestovatelé. A vyvrcholením bylo, když se téměř dvě stě návštěvníků báječně bavilo na pláži Copacabana v brazilském Riu v době karnevalu… A od té doby lidé vždy hrají s námi a jsou naprosto rovnocennou součástí programu. Ostatně je to především jejich ples.

Vývoj pokračoval dál?
Ještě při následujícím plese Celý život po škole bylo pro všechny jednotné téma. Další rok, na plese Evropě to osolíme, jsme začali dávat úkoly jednotlivým stolům. Každý zastupoval jeden stát a lidé si přinesli neuvěřitelné rekvizity jako londýnský doubledecker, maďarský Balaton, eiffelovku apod. Postupně jsme dospěli ke konceptu, že organizátoři plesu jsou pouze jakýmisi průvodci, kteří pouze přispívají do programu drobnými vystoupeními, která vždy nějak souvisejí s hlavním tématem.

Jste scénáristou, režisérem a zároveň hercem na každém plese. Čím z toho nejraději?
Nejhezčí a samozřejmě i nejtěžší je hledat téma. Také vymýšlet divadelní vstupy je nejsvobodnější, nejvolnější a nejlákavější. V té době jde spousta nápadů tzv. do kytek, jednak pro jejich nepoužitelnost v prostoru sálu a atmosféře plesu, jednak proto, že jsou blbé. Pak přijde hezká druhá fáze, když provedení zabere a zdánlivě nesdělitelný nápad lidé přijmou. Vidět, jak lidé reagují, je velmi pěkné.

Prozraďte, jak se rodí náplň plesu?
Nejdůležitější je najít leitmotiv. Někdy kolem listopadu-prosince už musí být jasno, protože ples je většinou v únoru. Na přelomu roku musí být hotový program a informace jdou ven za účastníky.  Předtím se musí vyřešit, jak na základní téma napasujeme diváky a jaké vstupy bude mít soubor. Tyto dvě věci je poměrně složité skloubit tak, aby každý z 18 stolů měl své zadání a bylo to zároveň proveditelné. Musím říci, že lidé jsou dneska „vychovaní" a na naše náměty reagují téměř okamžitě, už při kupování vstupenek. Samozřejmě musíme vyřešit, napsat, nazkoušet i vstupy nás divadelníků, a to i přesto, že vlastní program je vždy do značné míry improvizací.

Jak velký tým plesy pořádá?
Nás je zhruba kolem dvaceti a každý se na plese nějakým způsobem podílí. V určité fázi mám hrubý scénář a sepíšu seznam, co všechno je potřeba technicky – kolik a jaké věci je třeba sehnat. Přesto se někdy, pokud přijde zajímavý nápad, vyrábí rekvizity i na poslední chvíli.

Vzpomínáte na některé plesy obzvlášť rád?
Pro mě jsou nezapomenutelné jednotlivé divadelní scény. Nejdůležitější je nápad, a tak si myslím, že se obzvlášť povedlo skládání mapy Evropy jako puzzle, nebo scénka, kdy jsme vytvářeli lom světla, povedlo se nám i cvičení vojáků na spartakiádě, vzpomínáme na některé půlnoční taneční kreace. Vím, že na plese neuspěju s textovým humorem, musím sázet na výraz.

S jakými pocity vnímáte posun v roli účastníků, kdy už většina hraje s vámi, pořadateli?
Je to úžasné. Kolektivy se scházejí dlouho před plesem, jsou to ve většině ustálené party, k nimž si čas od času přisedají další. Všichni spolu musí na přípravách komunikovat.  Moc hezké jsou začátky plesů, kdy lidé přicházejí. My pořadatelé žijeme totiž několik týdnů v napětí, jestli na náš nápad lidi přistoupí, ale ve chvíli, kdy se objeví první parta, už to frčí… Můj kolega Zdeněk Martinec prohlašuje, že jednou uděláme ples, na který dáme téma a už tam vůbec nepůjdeme – lidi si ho udělají sami.

O přípravách 14. plesu už Deník informoval. Čím připomenete 40 let Divadélka Na štaflích?
V květnu by měla být v malém sále kina výstava, která bude mít dvě linie. Akce zachycené obrazově (fotografiemi nebo na video), pak bude druhá linie – věci, které souvisí s představeními (režijní knihy, návrhy scén). Je jasné, že divadlo je nepřenosné nebo velmi těžko přenosné. Spíše půjde o to, představit partu, která 40 let funguje. Bude se jednat i o parodii, ukážeme věci, které jdou za rámec oněch 40 let. Výstava by měla mít i vernisáž. Navíc paralelně by měly být již desáté Zahradní divadelní slavnosti, takže existuje i varianta, že výstava bude i v kulturním domě. Třetí možnost je, že bychom udělali jednorázovou „akademii" nebo besídku – což myslím jako parodii významu té akce, kterou vlastně nemám vůbec rád. I tato varianta je ve hře.  

Dana Ehlová