Hned první rok okupace si všichni majitelé rozhlasových přijímačů museli povinně nechat v odborné dílně provést zásah znemožňující poslech na krátkých vlnách (což se jmenovitě evidovalo). Přesto si řada posluchačů rozhlasu dovedla poradit.

Ještě dnes před sebou vidím, jak jsme přinesli naši šestilampovku IRON z radioopravny a na krčku přelaďovacího knoflíku byla navlečena rudá kruhová visačka s textem: „Pamatuj, že poslech cizího rozhlasu se trestá káznicí nebo i smrtí!" Přesto řada našich občanů vyhledala šikovného kutila, který jim dodatečně krátkovlnný poslech znovu zprovoznil. Při zvýšených bezpečnostních opatřeních se zahraniční rozhlas, jmenovitě Hlas Ameriky nebo Volá Londýn, poslouchal. Odtud se lidé dozvídali pravdu o situaci na frontách a neztráceli naději.

V posledním roce války přes naše území stále častěji přelétávaly spojenecké bombardovací svazy. Pokud jsme my žáci byli právě ve škole a sirény vyhlásily letecký poplach, museli jsme všichni sejít do suterénu školy, a to část žáků do šatny před tělocvičnou, část do přístupové chodby před ní (to se několikrát při cvičném poplachu nacvičovalo). Tyto provizorní letecké kryty byly dodatečně, po celou válku, vyztuženy silnými trámovými vzpěrami. Tak tomu bylo i v ostatních rychnovských školách

Pamatuji se, že jeden takový poplach byl vyhlášen, zrovna když jsem byl doma na obědě. Ozvaly se sirény a vzápětí bylo slyšet dunění leteckých motorů. Vyběhl jsem před dům a na obloze viděl několik bílých deštníčků padáků. Byla to právě ta příhoda, kdy západní letci museli nouzově opustit letadlo a to pak spadlo v Černíkovicích do rybníka. Tato událost, kterou nedávno připomněl regionální tisk, se stala 24. března 1945.

Letecké poplachy, ohlašované srdcervoucím vytím sirén, se opakovaly ve stále častějších časových intervalech, což v mysli obyvatel na Rychnovsku utvrzovalo přesvědčení, že konec války se nezadržitelně blíží a je na dosah.

Někdy koncem jara roku 1945 jsme naši chlapeckou školu (dnešní Základní školu Masarykovu) museli vyklidit, protože okupanti se rozhodli zde zřídit vojenský lazaret.

Měli jsme takzvané střídavé vyučování, které spočívalo v tom, že jsme se dvakrát v týdnu, asi na dvě hodiny, scházeli se svými učiteli, abychom vyslechli stručný výklad učitelů a hlavně odevzdali písemné úkoly a dostali nová zadání. Za tímto účelem bylo v dopoledních hodinách uzavřeno veřejnosti několik místních hostinců.

Naše třída se scházela v hostinci Na hradě. Tento objekt už dávno neslouží pohostinství a desítky let jej používal sousední profesionální záchranný sbor (momentálně je nabízen k dalšímu využití).
V hostinci Na hradě jsme se scházeli i po květnových událostech, a to až do konce školního roku, protože budovu naší školy bylo třeba adaptovat z lazaretu na původní účel, což si vyžádalo několik měsíců.

Do své školy jsme se navrátili až v září 1945. Zde jsem pak dokončil poslední, devátý ročník, který se tehdy nazýval JUK (jednoroční učební kurz). Tento ročník již sice nebyl povinný, ale jelikož jsme díky provizornímu vyučování v roce minulém měli značné mezery ve znalostech, navštěvovala jej z nás většina.

Konec války ráno oznámila sousedka

V mé klukovské mysli se natrvalo zapsala kratičká epizoda spojená s 5. květnem 1945. Ráno toho památného dne jsme všichni z rodiny ještě spali, když někdo z ulice bušil na okna našeho přízemního bytu. Než se otec stačil zeptat, co se děje, tak sousedka, jinak starší úctyhodná paní, silným hlasem opakovala: „JE KONEC VÁLKY!" Jen se moji rodiče probrali z této ohromující, ale nanejvýš radostné zprávy, již se u nás s nezvyklou intenzitou rozezvučelo rádio. Hlasatel rozrušeným hlasem informoval o událostech v Praze.

Tenkrát náš dům obývalo celkem šest rodin. Všichni se o překot snažili sehnat materiál ze kterého by se svépomocně narychlo ušila státní vlajka což se díky starší paní, bývalé švadleně, která v domě bydlela, podařilo.

Tehdy bylo mimořádně teplé jaro. Zahrady zbarvené rozkvetlým šeříkem, řeka příznivou teplotou lákající zejména nás děti ke koupání. My děti jsme sice chápaly, že se děje něco mimořádného, ale vodní radovánky nás lákaly především. Tyto památné dny jsme z části trávili u vody na našem oblíbeném místě. Tím byl splav na řece Kněžné na Pelclově nábřeží. Tam jsme byli také svědky jak směrem od Lukavice jede chaotická kolona německých vojáků. Šlo o několik koňských povozů a sem tam nějaký vojenský automobil. Když kolona po silnici na druhém břehu řeky projela, všichni jsme se kvapem ustrojili a pádili na náměstí. Zde jsme sledovali jejich zadržení a odzbrojení. Na náměstí již stála po obou stranách průběžné vozovky ozbrojená místní domobrana, která byla zřejmě o příjezdu Němců včas informována. Muži, z nichž některé místní občany jsme poznal, stáli s puškami mírně skloněnými k zemi v tzv. ponosu. Tenkrát nás, dospělé i dětské „čumily", zahnali z bezpečnostních důvodů do postranní ulice. Odtud jsme celý akt odzbrojování, který proběhl bez zjevných incidentů, pozorovali.

Naše město Rychnov nad Kněžnou, pokud vím, snad žádné osvobozovací boje nebo ozbrojené střety nezažilo.

V průběhu dalších květnových dnů do našeho města přijelo sovětské vojsko. Bylo to množství koňských povozů a automobilů všech možných značek a původu. Vojáci se nejdříve utábořili na obou náměstích. To je jak na Starém náměstí, tak na dnešním Poláčkově. V dalších dnech se pak přemístili na volná prostranství po obvodě města.

Auta mnoha světových značek

Dnešní Poláčkovo náměstí se dříve jmenovalo Nové náměstí. Zdaleka se nepodobalo dnešnímu v parkové úpravě. Nebyly zde žádné travnaté plochy ani květinové záhony. Nezpevněný blátivý povrch splňoval svůj účel, neboť se zde odbývaly výroční trhy dobytka a koní a taktéž i vojenské odvody koní. Každoročně zde byl jarmark a někdy i vystoupení cirkusu.

Auta, se kterými k nám sovětští vojáci dorazili, byla rozdílných značek i zemí původu. Kromě malých nákladních sovětských ZIS tu byly vozy ukořistěné Němcům jako OPELLY, HENCHELY a vozy speciální, které dodali v rámci protihitlerovské koalice Američané. Byly to třínápravové GMC, nákladní STUDEBACKERY a dodnes dobře známe vozy JEEP WILLIS.

Vzpomínám si na to, jak místní rozhlas v Rychnově nad Kněžnou vyzýval občany, aby na několik dnů poskytli ubytování skupině amerických letců, kteří se přes naše město vraceli ze zajateckého tábora odněkud z Polska, nad nímž byli sestřeleni. Rychnováci si je ochotně rozebrali do rodin.

Můj strýc, který bydlel nedaleko nás, si přivedl tři Američany. Byli to tři mladí muži, kteří v zajetí strávili více jak rok, takže se jakž takž domluvili německy. Já jako nejstarší z dětí v našem domě jsem měl za sebou čtyři roky výuky německého jazyka, takže jsem se stal jakýmsi pojítkem. Asi po týdnu jsme se rozloučili, protože pro všechny, co v Rychnově dočasně pobývali, byl vypraven do Prahy autobus. Odtud se pak letecky přepravili do USA.

Zajímavé bylo, jak se odněkud zázračně vynořily z úkrytu busty prvorepublikových prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše a byly slavnostně umístěny tam, kde měly místo před válkou. Většina se domnívala, že padly za oběť okupantům. Kvůli politickým změnám ve státě byly však po třech letech opětovně odstraněny.

Plány s motorkami vzaly za své

A jaký byl osud německého depa motocyklů, který Němci zřídili v bývalé textilce u rychnovského nádraží? Mimochodem až nedávno došlo k jejímu zbourání a na jejím místě vyrostl obchodní dům Kaufland. Zde byly zřízeny sklady a opravny motocyklů, které odtud šly na frontu. Od nejmenších roztomilých kubatur jako byla DKW a PUCH, to byla celá plejáda různých obsahů válců až po ty nejnovější 600 ccm Zündap a 750 ccm BMW Sahara.

Ty velké motocykly, často s postranním vozíkem, byly převážně „ustájeny" venku, pod širým nebem. Prostor byl trvale hlídán ozbrojenou stráží. My kluci jsme často s nosem přitisknutým k drátěnému plotu spřádali plány, že až jednou skončí válka, tak kdo si který motocykl odveze.

Naše dětské naivní představy se pochopitelně nikdy nenaplnily. V květnových dnech 1945, kdy už Němci s předstihem areál opustili, část motocyklů a zařízení odvezli sovětští osvoboditelé, zbytek pak rozebrali někteří Rychnováci. Až do podzimu jste mohli vidět, jak se někteří z nich proháněli na motocyklech různých kubatur, jejichž původ byl patrný z vojenské maskovací barvy. Chyběly jim SPZ nebo měly svoji původní vojenskou. Bláhová představa některých „kořistníků" byla, že když Němci prohráli válku, tak toto je válečná kořist. Z omylu je na podzim vyvedl nově zřízený Fond národní obnovy, který tyto nelegální majitele předvolal před ustanovenou komisi. Tam se museli dostavit s motocyklem a s doklady, jak jej nabyli. Jelikož ty nikdo neměl, tak přítomný soudní znalec vozidlo ohodnotil. Většinou to byla velmi příznivá cena. Přesto někteří s její výší nesouhlasili a tak zde vozidlo museli zanechat a bylo nabídnuto jinému zájemci. Tyto trofejní motocykly léta překlenuly kritický nedostatek nových, které byly několik let vázány přídělovým systémem.

Do konce života si budu pamatovat, jak všichni občané si svobodně vydechli a po šesti létech okupace si plnými doušky vychutnávali nabytou svobodu. Projevovalo se to i na kvalitě mezilidských vztahů. Cizí lidé se navzájem zdravili, byli k sobě laskaví a zdálo se, že tak nějak by měl vypadat „ráj na zemi".

Bohužel vydrželo to jen do prvních poválečných voleb, které byly v roce 1946. Pak se občané rozdělili a nastala někdy nevybíravá politická štvanice.

Jindřich Štefanides