"Snad mě lidi nějaký ten špatný krůček odpustí," doufá nevidomá Renata Moravcová z Dobrušky.

Už od pondělí 25. října se pro ni rozjede další kolo tanečních tréninků a času na generálku bude mít méně než účastníci Star Dance. Přesně o měsíc později totiž zatančí na dalším ročníku Barevné tmy, slavnostního večera, který bude patřit hendikepovaným a jejich vystoupením.

"Budeme mít na natrénování přesně měsíc, to dáme," ujišťuje.

Hodiny s jejím tanečním mistrem Martinem a partnerem Rudou vypadají trochu jinak než při běžných lekcích. Renata kroky okoukat nemůže, musí se spoléhat jen na impulsy svého partnera a pokyny tanečního mistra. Ten jí občas musí narovnat nohu, opravit držení či "vymodelovat" do správného postoje. Každý krok, pohyb je třeba dopodrobna popsat. "Někdy holt Martin musí na kolena a postrkává mi nohy," říká s úsměvem Renata.

I když kdysi taneční kurzy jako náctiletá navštěvovala, kouzlo tohoto umění začala objevovat až před pár lety, právě v souvislosti s přípravou na Barevnou tmu, kterou pořádá se spolkem Doteky naděje.

V Hradci Králové před zákaznických centrem ČEZ.
ČEZ radí využít on-line formuláře. Výhodou jsou výrazně nižší zálohy

"Chodila jsem do tanečních, ale tam jsem to jen odšlapala. Vůbec mě nebavily. Tenkrát taťka pracoval v kulturním domě u baru, tak mě vždycky vzal s sebou a já nemohla utéct, viděl by, že tam nejsem. Takže jsem taneční odtrpěla. Musela jsem asi k tomu dospět a tanec mám teď v té tmě hodně ráda. Mám kamaráda, který mně zavolá, jestli si nepůjdeme do tělocvičny jen tak zatancovat. A tak jdeme. Tančila jsem už cha-chu, rumbu, sambu, polku, valčík, waltz. Vůbec nejoblíbenější tance jsou pro mě cha-cha a waltz. Cha-cha mně úplně učarovala, tu si letos asi zopakujeme," prozrazuje.

Při letošní choreografii by prý měla tančit na pódiu více sama. Kroků do neznáma na pódiu se neobává. "Nebojím se. Je to takový adrenalin a já jsem ráda, když se něco děje. Trému vůbec nemám. Ani z moderování, samozřejmě vnímám, že tam je spousta lidí a že ke mně něco vysílají, ale jsem za to ráda. A doufám, že se jich i tentokrát sejde co nejvíce, aby se podívali na vystoupení hendikepovaných," tvrdí.

Kromě Renaty Moravcové se v programu představí školáci z Červeného Kostelce a také stálice, k nimž patří děti ze speciální koly NONA z Nového Města nad Metují nebo těžce zrakově postižená dvojčata Martin a Tomáš Čejkovi z Broumova.

"Oba jsou moc šikovní. Martínek tančí a Tomášek zpívá. Teď byl v Praze muzikál Popelka a Martínek, i když je hodně slabozraký, tam jednu z postav také tančil," upozorňuje Renata.

Obnovený barokní komplex.
/FOTO/ Obnovené barokní památky jsou chloubou Rychnova nad Kněžnou

To, že může dělat svět ostatním postiženým barevnější, je pro ni největší odměnou. Jak říká, na začátku byla tma, pocit beznaděje a osamění.

"Když jsem přišla o zrak, najednou mi přišlo, že jsem na světě sama, nejen v té tmě, ale lidi na mě nemluvili, nezdravili mě, jako by se mě báli. Když jsem se trochu "rozkoukala" a začala jezdit na setkání, mnohokrát jsem od hendikepovaných slyšela, že když byli zdraví, měli kamarády a třeba po autonehodě zůstali najednou doma na vozíku a nikdo je nevzal na pivo, kamarádi nepřišli. I když se vnímání zdravých lidí nás za ty roky posunulo, už nás tak nějak berou za rovnocenné partnery, tak pořád to nefunguje úplně tak, jak by mělo. Přitom se ty dva světy dají propojit. To se také stalo takovým mým cílem a na každé akci, ať už to jsou výlety, pobyty, povídání, putování s hendikepem či kavárna ve tmě, se vždycky snažím lidem dokázat, že nežijeme vedle sebe, ale spolu. Někdy můžeme pomoci jim, jindy jsme hrozně rádi za ty srdíčkové lidi, kteří pomůžou nám," vysvětluje Renata.

Sama nedokáže jen tak sedět v křesle a nic nedělat, i proto jí covid a omezení s ním spojená hodně zasáhly do života. Nyní má opět kalendář pořádně nabitý. "Kdybyste teď po mně chtěla vědět, kdy mám celý den volno, tak Vám to neřeknu, já teď takový den nemám," říká.

V Hradci Králové před zákaznických centrem ČEZ.
Lidé v nouzi. U zákaznických center čekají dlouhé hodiny. Nepanikařte! radí ČEZ

Před týdnem převzala stříbrnou medaili Za rozvoj Dobrušky. "Jsem samozřejmě vděčná za to, že patřím k držitelům tohoto ocenění. Měla bych ale udělat rozpis, aby ho měl chvíli doma každý z těch srdíčkových lidí, kteří mně pomáhají si ten život ve tmě užívat. Svoje nápady bych nemohla realizovat, kdybych neměla syna Vašíka, který od samého začátku, když jsem byla v té tmě, mně se vším pomáhal, moji rodiče a už hodně dlouhá léta Petr Tojnar. Bez něho bych asi náš spolek nezaložila a nestihla bych tolik práce, jediná akce by bez něj nebyla. Hrozně si toho vážím a uvědomuju si, že to pro něj není jednoduché a že vůbec s námi nekoukavci chce trávit volný čas a stal se spolu se mnou předsedou spolku Doteky naděje," dodává Renata.