Jsem svědkem nádherných chvil, které naši pekaři mohou zažít prostřednictvím této sociálně terapeutické dílny.

Do pekárny dochází 13 klientů, přičemž pracují v tříhodinových blocích v počtu vždy dva až tři klienti na směnu. Do pekárny dochází klienti z Ústavu sociální péče Kvasiny, někteří dojíždějí z Dědiny, Českého Meziříčí nebo Přepych a zbytek přichází z rodin.

Občas se stává, že některý ústavní klient odjede na delší čas domů ke svým příbuzným. Pak se kapacitní naplnění řeší zástupem. No a tak začal nový příběh.

Náhoda tomu chtěla, že se na jedné směně, díky dvouměsíční absenci jednoho stálého klienta, potkali paní Zdena s panem Vojtěchem, který tu byl na zástup.

Při první společné směně jsem je představila a oni se pozdravili a podali ruce. Začali jsme pracovat. Pekli jsme dorty a koláčky. Už od prvního dne se k sobě oba velmi hezky chovali. Pokukovali po sobě. Navzájem si pomáhali, podávali nádobí a suroviny. Na konci směny si podali ruce a rozloučili se. Vše vždy probíhalo beze slov. Byl tu jen pozdrav.

Paní Zdena je aktivní žena a pan Vojtěch se jí od začátku líbil. Pan Vojtěch je naopak tišší, pozorný a velmi laskavý. Na příští směně se opět pozdravili. Pracovali. Koukali po sobě. A tak to šlo dál a dál. Beze slov . Až jednou…

O přestávce v pekárně pan Vojtěch připravil a uvařil paní Zdeně kávu, odnesl ji ke stolečku, kde paní Zdena měla na talířku pro pana Vojtěcha nachystaný makovotvarohový koláč.

Zase bez jediného slůvka. Jako kdyby spolu žili již několik let. Byli skvěle sehraná dvojka. Oba si sedli a vychutnávali společnou chvíli pohody a klidu. Dopili kávu a pan Vojtěch poděkoval kývnutím hlavy a úsměvem, automaticky sebral nádobí a jal se ho mýt. Paní Zdena vzala utěrku a nádobí zrovna utřela a uklidila. Přitom se pana Vojtěcha zeptala, zdali má děvče? Pan Vojtěch však nic neřekl. Je tichý! A hlavně. Za něj mluví přece činy!

Jana Králíčková