Jaké to je chodit po domech, zvonit u dveří a čekat, jaké bude přijetí? Stačilo by zeptat se některého ze tří králů. Anebo si to vyzkoušet. Zvolila jsem druhou možnost, takže sobotní tříkrálová sbírka pro mě začala už v pátek.

Místo setkání - dům za farou v Dobrušce, čas: 18 hodin. Ve stanovenou dobu jsou všichni účastníci na místě, je jich přes třicet. Sedám si k Janě Poláčkové, která se zdá být „duší celého podniku“. Zjišťuji, že první schůzka byla včera, kdy si tu byli pro informace malí králové s rodiči. Dnes jsou tu vedoucí skupinek, musí si rozdělit úseky, a to nejen ty ve městě. Zabezpečují Val, Bačetín, Domašín a další obce, nejvzdálenějšími místy jsou Deštné a Olešnice v Orlických horách.

Nejprve rozpisy

Prohlížím si centrální mapku, na které jsou úseky očíslovány, začíná rozdělování. Zajímají mě hlavně neočekávané situace, takže když slyším, že o Mělčany jsou dva zájemci, jsem zvědavá na výsledek. Potěšil mě. Chlapec byl galantní, Mělčany přenechal kamarádce. Někteří si na seznamu dětí zamlouvají krále, na které jsou zvyklí. Odpověď Jany je ve všech případech stejná: „Pokusím se, ale nezaručuji.“ Na můj dotaz vysvětluje, že rozpisy budou její noční směnou, ne vždy lze splnit všechna přání, navíc sobota může přinést nečekaná překvapení. Přemýšlím, se kterou skupinkou bych si měla sobotu vyzkoušet. Přichází opozdilec, vrátil se z cest, půjde poprvé. Je ze Slovenska, honem se učí zpívat naši českou verzi „tříkrálové písničky“, má k sobě jen dva malé krále, třetího musí dělat sám. Písničku znám, snad bych mohla pomoci. Domluveno.

V 19.15 je místnost prázdná, v 19.30 přichází úřednice z města a zapečeťují se pokladničky (přelepení, razítko, podpis). Odcházím s představou (hroznou, přiznávám), že v sobotu ráno bude v této místnosti asi třicet vedoucích a nějakých devadesát dětí.

Desítky koledníků

Sobota 8.00, všichni jsou na místě, většina králů přichází už v oblecích. Králové jsou všude, nechápu, jak mohou vedoucí v tom množství najít své svěřence, v některých případech znají jen jména. Ale nacházejí, přebírají vše potřebné a kontrolují, zda mají toho černého vzadu (fungoval i černící tým).

V 9 hodin má být v kostele žehnání králům a svěcení kříd. Přicházím a přede mnou je krásný obrázek - les královských korun. Kostel je do poloviny zaplněný králi, znějí varhany, vzpomínám na včerejší slova Jany Poláčkové, že má tuto chvíli nejraději. Teď jí rozumím. Po požehnání vycházíme z kostela, králové se řadí na schodech ke společné fotce. Zdá se, že fotograf má s dětmi zkušenosti, na jeho pokyn, aby se smály jako krokodýl, když má hlad, se smějí nejen králové.

Slušnost a statečnost

Chodit po domech, zvonit u dveří a čekat. Teď si to vyzkouším. Připomínám si radu ze včerejší schůzky. Pokud se stane, že někde bude přijetí nepříjemné, platí pro vedoucího jediné. Být slušný a zvládnout situaci tak, aby to nepřišlo líto dětem. Dobře, snad to zvládneme. Začínáme panelákem naproti knihovně, spousta schodů. Naši svěřenci Jozífek a Honzík jsou pětiletí, brzy je začínají bolet nohy. Přesto oba statečně chodí a zpívají, pokladnička se plní a s ní i batoh, a právě ten je drží na nohou. Je plný sladkostí – to dokáže na únavu zapomenout i pětiletý král.

Vracíme se ve 12.30. Zatímco králové chodí, další dobrovolníci pro ně chystají jídlo. Dostáváme guláš se dvěma, se třemi atd., je výborný. Sdělujeme si dojmy, nepříjemnou zkušenost nemá nikdo, je stále více případů, kdy lidé už své tři krále vyhlížejí. A moje osobní zkušenost? Není to nic snadného.
Zima, déšť, zvládnout malé krále, ty tři hodiny nebyly žádná legrace. Ale dá se to, když jste vítáni s úsměvem, a my jsme to štěstí měli. Děti jsou unavené, ale spokojené – teď si rozdělují sladkosti, za chvíli je čeká další chození. A ti starší?

Přibližně desetina výnosu celostátní tříkrálové sbírky je určena na humanitární pomoc do zahraničí. Větší část z výtěžku se vrací zpět do míst, kde byla vykoledována, a je určena především na pomoc nemocným, hendikepovaným, seniorům, matkám s dětmi v tísni a dalším jinak sociálně potřebným skupinám lidí. Myslím, že to je motivace těch starších, žádná lepší mě nenapadá.

Dana Marková