Na horských Lomech rozčtvrtil újezd na okrouhlé ucelené plochy a na ně sedláky rozsadil.
Tam, kde se měla zřídit okrouhlejší vesnička, pásové dílce plužiny vybíhaly od humen. Kounovští, kterým se naskýtala jenom plužina vybíhající od levého břehu potoka a stoupající k horám (půdu nad vysokým pravým břehem si z lepší pozice zabrali sudínští a bačetínští), a kteří seděli ve značném rozestupu od sebe, dostali každý po širokém pásu za svými humny.

Kousek nivy se přece nabízelo za potokem, tou si přilepšil lokátor.
Jinačí obrazec si kreslí okrouhlice (Dobrošov, Jizbice). Tam se obvod humen krájí jako dort, celistvé výseče vybíhají od statků, od vsi, paprsčitě do všech stran, ves sedí uprostřed.
Podélné vsi s poněkud větším počtem osedlých (jako Hlinný), ale bez nadbytky půdy, dělí plužinu v rovnoběžné pásy, někomu na jedné, někomu na druhé straně humen.
Častý je případ, kdy se muselo uznat, že půda na prostoře pro vesničany vymezené nemá na všech stranách stejnou kvalitu, anebo je někde rovnější a někde stráň. Tehdy se újezd rozdělil na takzvané trati a každá trať se dělila zvlášť. Každý měl spravedlivě dostat kus „na lepším", kus „na horším".
Obvykle se rozdělily jen dvě trati. Jednoduché a obyčejné schéma představuje třebas Borová.

Z jedné strany vsi stoupají pole k hraničním kopcům, z druhé strany sbíhají k dolině. Každý sedlák měl jeden podíl ke kopcům a jeden podíl v dolní části. Při takové traťové dělbě není neobvyklé, že lokátor si vymezí celý svůj podíl na lepší straně.
Velmi nápadná je dělba plužiny Nedvězího. Pole náležející ke vsi schované v dolíku běží po „Rovinkách" jen jedním směrem (hluboké údolí Dolů na druhé straně ornici neskýtalo a nebudilo zájem), lokátor si namířil svůj široký pás prostředkem Rovinek.

Na tři spolusedláky zůstaly okraje po obou stranách. Uznal se rozdíl mezi polem nad kounovskou strání a polem vedle Dobřan, sedláček se podělil pruhem tam a pruhem tam.
Zastavme se taky u Vošetnice (Osečnice) jako u příkladu, kde byla dělba patrně obtížná. Sedláci byli usazeni na okraji kotliny, odkud se mohli pustit do vzdělávání okolní pláně. Jenže se do ní zakusovalo dost půdy špatně vzdělavatelné, jakéhosi křovinatého buše.

Lepší ornice kynula v jihozápadním směru, jenže tam, na jakémsi ocase, sevřeném mezi zónou hlinskou a svineckou, stačila právě jen pro lokátora. Každému dalšímu se musel najít pruh v jiném směru, kde právě šlo orat.
Jan Škoda mladší