Dárce orgánů je každý člověk, který se nezapsal do registru nesouhlasících osob. Registr funguje od roku 2002. Zapisují s sem většinou lidé, kteří mají obavy z černého obchodu se svými orgány v případě smrti, nebo obyvatelé, kteří z náboženských důvodů s transplantacemi nesouhlasí.

Jedna ledvina

„V pěti letech jsem při autonehodě utrpěla vážné zranění. Nakonec jsem přišla o ledvinu. Dnes mi je pětatřicet let a mohu říci, že žiji plnohodnotným životem. Nepamatuji si rozdíl mezi dvěma ledvinami nebo jednou, která mi zbyla. Jediné co vím, že je jediná a poslední. Výrazně se v životě neomezuji, jen se snažím žít zdravě a vyhýbám se alkoholu. Tedy víno si ráda dám. Nejsem ale žádný pravidelný host restaurací. Mimo mých blízkých o mém skrytém handicapu nikdo ani neví. Proto si ani nepřeji být jmenovaná. Prostě normálně žiji,“ prozradila své zkušenosti Jitka.

„Nikdo si neumí představit, co prožívají rodiče, když se dovědí, že jejich dítě je nemocné. Záleží na mnoha faktorech, které dítě pomohou vrátit do života, nebo rodiče o potomka úplně připraví. Dva roky jsme bojovali o život dcery, která onemocněla ve svých třech letech. Zachránila ji darovaná kostní dřeň. Bylo to pro nás velmi těžké a bolestivé období. Nechceme se k tomu vracet. Dcera je už řadu let relativně zdravá. Já však stále sedím u internetu a zajímám se o nemoc, kterou si moc přeji nechat spát. Bohužel, procento, kdy se může choroba vrátit, je malé, ale pro mě jako matku obávané,“ vrátila se ve vzpomínkách do nejtěžšího období Věra.

Zohavené tělo

Další mladá žena, která je dnes šťastně vdaná a má rodinu, utrpěla v devatenácti letech vážný úraz. „V práci jsem se popálila kyselinou na celé pravé ruce, noze a boku. Bylo to velmi bolestivé. V nemocnici v Praze mě však dali dohromady a můžu říci, že dobře. Čekala mě celá řada operací a hlavně transplantace kůže. Nějaké jizvy mám, ale vždycky si představím, jak vypadalo mé tělo bezprostředně po úrazu. Navíc všechno mám nafocené a dokonce na videokazetě. V nemocnici si vše krok za krokem fotili. Přestože všechno dopadlo dobře, už si nemohu dovolit nosit krátké sukně a podobně. Ani se příliš neopaluji. Setrvávám spíše ve stínu,“ prozradila svůj příběh třicetiletá Ilona.