Na nádraží už slunce svítilo z modré oblohy naplno. Nejprve jsme se prošli po největším ze všech Kostelců, a sice Červeném, který má přibližně 8500 obyvatel. Po krátké zastávce na místním hřbitově jsme postáli u pomníčku Viktorky, postavy z knihy Boženy Němcové Babička, která skutečně žila a došli ke chrámu sv. Jakuba Většího.

Město tvoří celkem 7 částí (Bohdašín, Červený Kostelec, Horní Kostelec, Lhota za Červeným Kostelcem, Mstětín, Olešnice a Stolín). Jeho název je odvozen od červené půdy, bohaté na sloučeniny železa v okolí a ne podle jasně červené barvy kostela sv. Jakuba Většího, jak by se někdo mohl domnívat.

V historických pramenech nalezneme první písemnou zmínku o existenci vsi Kostelec 22. srpna 1362. Zpráva hovoří o ustavení faráře Heřmana na faru v Kostelci. Název Kostelec vznikl z latinského castellum, takže zde musela asi být zemanská tvrz, která však nebyla samostatným zbožím. V 15. století patřilo městečko k panství Vízmburk. V 16. století tento svobodný zemanský statek držel rod pana Sendražského ze Sendražie. K náchodskému panství patřilo městečko od roku 1497 až do zrušení poddanství. Neúroda a hlad, řádění císařského i švédského vojska za třicetileté války bylo pro Kostelec takovou pohromou, že po ní méně než 200 obyvatel obývalo jen 42 čísel.

Kostel byl po požáru roku 1591 obnoven jen provizorně a v roce 1668 přestavěn a poté znovu zbořen. V letech 1744 - 1754 byl nový chrám sv. Jakuba Většího postaven pod patronací knížete Octavia Piccolominiho, na jehož stavbě se podílel i K. I. Dientzenhofer. Proti plánu byla chrámová loď zkrácena a nebyla postavena druhá věž.

Koncem 18. století začíná rozmach městečka. Bylo to dáno manufakturní výrobou textilu a posléze přechodem na tovární. Růst městečka nebyl zastaven ani ničivým požárem 11. srpna 1831, při němž vyhořela bezmála polovina obce. Dne 11. srpna 1867 Kostelec povyšuje na město a roku 1876 (potvrzeno v roce 1881) se povoluje užívat přívlastek Červený. Textilní průmysl přinesl do města bohatství a rozvoj až do roku 1948. V době po znárodnění se textilní výroba snižovala a byla nahrazena strojírenstvím.

Město je přirozeným turistickým východiskem do Jestřebích hor, krásného okolí údolí Úpy a okolních rybníků.

My jsme se z města vydali k rybníku Brodský, kde je známý autokemp. Vede k němu silnice lemovaná Alejí svobody vysazenou v roce 1948 k 30. výročí samostatnosti našeho státu. Doufám, že nebude považována za nebezpečnou pro řidiče. Po hrázi rybníka a vesnicí Zábrodské Končiny jsme došli do osady Kosteleckých Končin. Za druhé světové války se zde odehrálo drama s ukrytím vysílačky Libuše skupiny výsadkářů z Anglie Silver A, kterou zde německé gestapo 30. května 1942 odhalilo. Při té příležitosti uvěznili a později popravili 4 členy rodiny Burdychových a Františka Jirouška. Na místě úkrytu stojí památník. S činností skupiny souvisí také vypálení osady Ležáků, kde se také nějakou dobu ukrývala jak vysílačka, tak skupina parašutistů.
Nemělo by se zapomínat na krutost, bezohlednost, aroganci a povýšenost lidí, kteří se považovali za lepší rasu a také na statečnost a obětavost těch, kteří se nepoddali a aktivně proti nim bojovali i za cenu vlastního života!

To už nás zelená turistická značka vedla k nejvyššímu bodu naší cesty ve výšce 515 metrů nad mořem, a poté lesem a po jiskřící zasněžené pláni k vyhlídce na Hronov. Kolem velkého betonového bunkru, na němž Němci po obsazení Čech zkoušeli účinnost svých děl, jsme došli do cíle – Hronova. O Hronovu jsem trochu psal při naší cestě k zapomenuté hornické kapličce vloni v září. My jsme zde měli v programu jen návštěvu Staropadolské hospody blízko nádraží a v ní oběd a občerstvení. Po 13 kilometrech a chůze většinou po sněhu jsme už nikdo neměl náladu na procházku městem. A tak jsme všichni (24 turistů) nastoupili do vlaku, jež nás dopravil domů. Bylo to pěkné. Výlet připravila a vzorně vedla paní Jana Culková.

Otto Šabart