„Kdybych u sebe neměl foťák, tak bych se asi zbláznil“

Jak jste se dostal k fotografování?
Když jsem chodil do třetí třídy, měl jsem foťák značky „Smena“. Tenkrát to ale bylo spíše takové hraní si, s opravdovým focením to nemělo nic moc společného. Jenže pak jsem se oženil, a moje tehdejší žena chtěla fotit, tak jsem jí k vánocům koupil všechno, co je potřeba, aby mohla hned začít. Jenže si to nakonec rozmyslela a mně to bylo líto, tak jsem se rozhodl, že budu fotit já.

Profesionálnímu focení se ale nevěnujete dlouhou dobu…
To opravdu ne, prošel jsem v životě ledasčím, dělal jsem třeba řidiče náklaďáku dokonce jsem i podnikal. Před pěti lety jsem odešel z firmy, rozvedl se a začal bydlet tady v Hradci. Od té doby se tomu věnuji profesionálně.

Když jsme se dřív potkávali na různých akcích, pamatuji se, že jste fotky rozdával zadarmo. Ač už tehdy to byly excelentní snímky, moc peněz jste za ně nedostával. Už se to zlepšilo?
Dělám to do dneška, že když se fotka někomu moc líbí, tak mu ji dám, abych mu udělal radost. Po čase jsem zjistil, že si lidi neváží toho, co dostanou zadarmo. A když jsem spadl do víru fotografického řemesla tak jsem si všiml že lidi, kteří ode mě tehdy brali fotky, už je za peníze nechtějí. Přiznám se, že mi to bylo opravdu líto. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, podrželi mě lidi, které mám rád, například kamarád a kolega Tomáš Katschner, se kterým pořádáme mezinárodní soutěž Jazz World Photo. A když jsem pak loni dostal celosvětovou cenu, otevřelo mi to dveře i k jiným možnostem.

Je pravda, že tu cenu získali jen čtyři lidé z Evropy?
Minulý týden ji dostal španělský kolega, takže už nás je pět. Ceně se celosvětově přezdívá „jazzový Oscar“, já myslím, že je to spíše taková jazzová Grammy. Soutěž vyhlašuje čtyřicet nejlepších hudebníků a recenzentů v USA Jazz Journalists Award, a ti vybírají nejlepší fotku roku. Není to ale soutěž v pravém slova smyslu, protože je tam jen první místo a žádné další, takže to může získat za rok jen jeden člověk z celého světa.

Jak jste se do soutěže dostal?
Jednoho dne mi napsali, a já jsem nevěděl, co to je, tak jsem to málem vyhodil do koše. Protože to podepsal nějaký Michael Jackson a ten jediný, kterého jsem znal, zpěvák, byl tou dobou už po smrti. Takže jsem si myslel, že je to vtip. Jenže pak se ukázalo, že nebyl.

Jaký to byl pocit, když jste se dozvěděl, že jste vyhrál?
No, nejdřív jsem byl nominovaný mezi šest nejlepších, což samo o sobě byl velký úspěch, a tak jsem si myslel, že tím to skončilo. Ale italský fotograf Antonio Porcar Cano mě pozval do facebookové skupiny světových fotografů, a tenkrát mi někdo z té skupiny napsal, že jsem vyhrál. Pamatuji si, že jsem přišel večer z koncertu, otevřel počítač a už to jelo. Tak jsem si říkal – Tyjo, já jsem to opravdu asi vyhrál. Pak jsem viděl záznam z předávání cen, na které jsem do Ameriky neletěl, letěl tam jiný fotograf – Lech Basel. Odletěl tehdy doslova z postele, protože byl po chemoterapii, neměl vlasy ani obočí, a já jsem viděl ten záznam, jak tam stojí, drží tu svoji fotku a oni říkají, že to vyhrál Patrick Marek. A mně to bylo v tu chvíli líto, kdybych mohl, tu cenu bych dal jemu.

Zdroj: archivJste kamarádi s Danem Bártou oba fotíte vážky…
Moc se těším, že je zase zajdu fotit, už jsem tam měl být, protože před měsícem se začaly líhnout. Plánuji udělat kolekci na výstavu. S Danem, když se potkáme, tak si vzájemně ukazujeme co kdo vyfotil a vytahujeme se před sebou, v dobrém, samozřejmě.

Jaký je rozdíl když fotíte vážky a lidi?
Když fotíte vážky tak se absolutně oprostíte se od všech starostí, prostě je to takový jiný vesmír. A máte radost, že se vám povede za celý den alespoň jedna pořádná fotka.

Máte nějaký vzor, oblíbeného fotografa?
Mám moc rád Františka Drtikola, ze současných skvěle fotí muzikant Zdeněk Bína, líbí se mi fotky Roberta Ragana, což je taky výborný slovenský hudebník.

Proč fotíte muziku a hlavně jazz?
Dřív jsem se pokoušel hrát na bicí, muzika mi přirostla k srdci a provází mě celý život.

Co je u vás teď nového, čím se zabýváte?
Vrátil jsem se z Francie, kde jsem si to náramně užíval a nafotil tam spoustu fotek. Prošel se tam po několika hřbitovech, které rád fotím, byl jsem se podívat u hrobu Edit Piaf, Hectora Berlioze a samozřejmě i Jimma Morisona. Užil jsem si i Paříže.
A co se týče práce, právě v těchto dnech vystavujeme v Hradci Králové fotky ze soutěže Jazz World Photo. Jedna výstava je ve Filharmonii, kde jsou vítězné fotky z loňského roku, druhá ve Futuru, přímo ročník 2017, a do třetice je sólová výstava loňské vítězky Marion Tisserand v klubu Satchmo.

Jak vůbec vznikla soutěž Jazz World Photo?
Přiznám se, že jsem ji vymyslel a zároveň jsem i jedním z porotců. Obnáší to ale spoustu dalších aktivit, sháníme prostory na výstavy, peníze, instalujeme fotky, je to taková mravenčí práce, která moc není vidět.

Co byste si chtěl ještě splnit, co se týče fotografování?
Chtěl bych jednou fotit Jeanna Renoa, protože ho jako herce mám moc rád, a taky muzikanta Keitha Jarretta. Přemýšlím o portrétní hudební fotografii, zkouším to svoje focení zase někam posunout. Mně muzika strašně baví a když má člověk hudbu rád, tak si ji užije i při práci. Ostatní kolegové se tomu sice diví, ale já, kdybych u sebe neměl foťák, tak bych se asi zbláznil.