Když Alena Peremská před lety potřetí otěhotněla, radost z nového přírůstku do rodiny záhy vystřídaly obavy. Lékařské testy nedopadly dobře a rodina stála náhle před rozhodnutím, co dál.

„Když máte doma další dvě relativně malé děti, zvažujete, jestli to pro ně nebude větší zátěž, když se narodí miminko, které má za chvíli zemřít. Jestli by nebylo jednodušší a milosrdnější těhotenství ukončit. Pak také přemýšlíte, jak to uděláte, když budete potřebovat být s miminkem v nemocnici, kdo se postará o děti doma, když manžel musí do práce. Byla to hodně náročná doba. Nakonec jsme si Nelinku nechali a narodila se nám zdravá holčička," popisuje dnes devětatřicetiletá žena svou zkušenost.

Před pár měsíci pak porodila další zdravou dceru. Jak říká, na počátku všeho stál zázrak. Avšak ne každý má to štěstí. I proto ji její předchozí zkušenost vedla k založení Perinatálního (vztahující se k období před porodem nebo krátce po něm) hospice Dítě v srdci. Zatímco standardní dětské hospice fungují pro umírající děti od narození do osmnácti let, Dítě v srdci začalo jako první v Česku pomáhat rodinám už během těhotenství v situacích, kdy je dosud nenarozeným dětem diagnostikována vážná, život limitující vada.

„Navzdory tomu, jak je to těžká práce, a já každému přeji, aby nás nepotřeboval, dělá mi radost, co jsme dokázali," svěřila se v rozhovoru pro Rychnovský deník Alena Peremská.

Kde jste se inspirovala?
Vždycky jsem se pohybovala kolem umírajících. Pracovala jsem pro mobilní hospic a pak jsem přešla na lůžkové oddělení onkologie ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. S myšlenkou jako takovou jsem pak přišla na základě vlastní zkušenosti už před devíti lety. Narazila na internetu na americké stránky o perinatálním paliativním programu. Programu, který pomáhá celé rodině v situaci, kdy místo radosti z očekávaného nového života přichází smutek a strach z budoucnosti. To přesně zapadalo do toho, co jsme si prožili. A já v tu chvíli věděla, že to je přesně to, co v Čechách chybí a je tu potřeba.

Jaké byly začátky?
Začínali jsme v roce 2004 u nás doma v Čermné nad Orlicí. Většinou jsme za rodinami vyjížděli domů nebo do nemocnice. Postupně práce přibývalo a poslední dva roky máme opravdu napilno. Za loňský rok se na nás obrátilo šestačtyřicet rodin. Začali jsme spolupracovat i s odborníky, psychology, kteří jim pomáhají. Naše služba je zdarma. Finance sháníme jinak, doteď jsme fungovali na bázi dobrovolnictví. Máme registrovanou službu odborného sociálního poradenství. A od letošního podzimu i svoje první zaměstnance.

Dnes ale sídlíte na faře v Kostelci nad Orlicí…
Narostl i počet věcí, které bylo třeba někde skladovat, a u nás doma už nebylo dost prostoru. V loňském roce nám pan farář nabídl tuto místnost na faře, za což jsme hrozně rádi. Kromě Královéhradeckého kraje ale působíme i v Jihočeském kraji v Třeboni a nyní vzniká pobočka v Zábřehu na Moravě. V současné době se zpracovává projekt na opravu objektu na dvoře fary, který by měl nabídnout více prostoru a nové zázemí, abychom mohli zažádat i o registraci zdravotnického zařízení.

Jakou konkrétní pomoc nabízíte?
Záleží na tom, kdo se na nás obrátí a v jaké situaci. Rodiny se na nás obracejí zpětně kvůli dlouhodobému traumatu způsobenému ztrátou dítěte a kontaktují nás také už během těhotenství, kdy se na základě diagnostikování život limitující vývojové vady u dítěte rozhodují, co dál. My jim poskytujeme neutrální půdu, protože vnímáme, že jsou maminky pod obrovským tlakem, z jedné strany velmi často na ukončení těhotenství a z druhé strany na pokračování a potřebují prostor, kde by si o tom všem promluvily.

Děláte také skupinová setkání?
Ano, dělají se tvořivé dílny nebo svépomocná setkání po ztrátě dítěte. Ale maminky, které jsou teprve ve fázi rozhodování, se většinou nechtějí účastnit. Nabízíme jim individuální konzultaci. Potřebují si samy bez nějakého odsuzování projít obě varianty a zvážit na základě všech dostupných informací, kterou cestou se vydají. Jejich rozhodnutí, ať je jakékoli, respektujeme a pomáháme jim, protože na konci vždycky stojí rodina, která přišla o dítě. Je to psychicky hodně náročná práce, snažím si ji tolik nepřipouštět, jinak by se člověk z toho zbláznil, ale přesto to někdy s rodinami obrečím.
Rodiče často trápí, že nemají na své dítě žádnou památku. I proto pro ně necháváme zhotovovat memory boxy, pletené koše, kde najdou například hračku, deku, čepičky, kartičky na otisk nožiček a ručiček i další věci, které jim pomohou nějakou tu upomínku na děťátko si uchovat.

Setkali jste se i s případy se šťastným koncem?
Zázrak se někdy povede. Potkali jsme se teď s rodinou, které jsme pomáhali v loňské roce. Říkali, že mají oficiální papír na to, že jsou neplodní. I po umělém oplodnění o děťátko přišli. V době, kdy ještě truchlili, paní přirozeně vzdor veškerým lékařským závěrům otěhotněla a po roce, když jsme měli v Králíkách pouť pro rodiny po ztrátě dítěte, přijeli s kočárkem. Je to strašně milé, když se při této práci s něčím takovým setkáte.