Když nastupujeme do nového zaměstnání, většinou tušíme, do čeho jdeme. Ale co budoucí prvňáček? Jednoho dne se dozví, že půjde k zápisu. Co si představuje? Má z „toho“ strach? I na to jsem se zeptala u zápisu, který probíhal v pátek od 13 do 17 hodin v Opočně.

Do školy přicházím v 15.30, vstup je příjemný uvítání a informace typu kde a co podávají deváťačky. A to je milé. Neoficiální, přátelské. Vedou mě do otevřených dveří, čeká mě překvapení. Místo lavic a učitelek vidím prostor pro hraní, televizi, stolky a u nich skupinky rodičů s dětmi, některé si hrají na koberci.

V okamžiku, kdy začínám pochybovat, že jsem u zápisu, se objevuje paní učitelka a volá jakousi Martinku. Ta s ní odchází, zdá se být v pohodě. Využívám toho a přidávám se k ní, snad jí moje přítomnost nebude vadit.

Cestou se ptám učitelky, zda chodí všechny děti tak zvesela, zjišťuji, že ano, žádné slzičky se prý nekonaly. Většina dětí se na zápis těší. Vcházíme do další třídy, po stranách je několik stolků, u jednoho sedí ředitelka školy v rozhovoru s jakousi maminkou, u dalšího vyplňují rodiče nějaké papíry.

Ale mě nejvíc zajímají stolky, u kterých sedí učitelky s dětmi. Chtěla bych vidět celý postup, proto zůstávám věrná malé Martince. Tu už vítá další učitelka, společně odcházíme k volnému místu. Nebude se Martinka přede mnou stydět? Mohu být bez obav, zdá se, že patří mezi děti, které s komunikací nemají problémy.

Ochotně říká, jak se jmenuje, teď už vím, že je Martinka Holancová z Opočna. A co všechno nám řekla? Básničku, napočítala do šestnácti (stačilo by do pěti), poznala tvary, barvy, uměla spočítat puntíky do pěti, poznala i vystřižené číslice od jedničky do pětky.

A pak přichází poslední zkouška. Martinka má namalovat nějakou postavu. Koho namaluje? Mamku, nebo taťku? Nebo princeznu? Chvilka váhání, Martinka chce namalovat oba taťku a mamku. Pouští se do práce, je tedy chvilka času na vyzpovídání učitelek.

Zjišťuji, že děti jsou vesměs šikovné, ale v posledních letech se u zápisu stává problémem číslo jedna výslovnost. „Přitom mateřská škola v Opočně nabízí logopedickou péči, rodiče by toho měli využít,“ upozorňují učitelky. Zda je na vině špatné výslovnosti současný trend, kdy jsou často ve školkách sloučeny do jedné třídy děti různého věku, nebo malá komunikace s dětmi v rodině, to je těžké rozhodnout. Naštěstí jsme u zápisu a podobné otázky řešit nemusíme.

Během debaty Martinka namalovala maminku a tatínka. Ti opravdoví právě mluví s ředitelkou, takže mám čas na krátký rozhovor s malou předškolačkou. Zjišťuji, že Martinka se do školy moc těší. Na co? Odpovědí jsem překvapená těší se na učení, nejvíc na „matiku“. Ani poslední otázkou, co je zápis, jsem ji nezaskočila. „Že si mě chtějí vyzkoušet, co umím. Těšila jsem se.“

Rodiče, kteří k nám přicházejí, souhlasí. „Připravovala školka, připravovali jsme my, takže Martina byla opravdu v klidu a těšila se,“ potvrzují rodiče a dodávají, že není možné nechat vše na „mateřince“, kde má učitelka pětadvacet dětí.

Třída se vyprazdňuje, konečně je volná i ředitelka. Některým dětem byl doporučen odklad. Neměly dobré výsledky? „Ty nejsou jediným kritériem. Někdo je nevyzrálý, nesoustředí se, potřebuje ještě čas. Tam s rodiči domlouváme možný odklad,“ vysvětluje ředitelka.

Loučím se s učitelkami, na jejich dotaz odpovídám, že článek vyjde v Rychnovském deníku v pondělí. „Tak tam poděkujte rodičům. Ve třídě, kde si děti hrály, čekali třeba i půl hodiny, ale byli v klidu, s dětmi si povídali, na zápis si udělali čas a nestresovali své ratolesti spěchem. I to je velmi důležité,“ vzkazují z opočenské školy.

Desatero předškoláka

1. Znám svoje jméno a příjmení, vím, jak se jmenují moji rodiče.

2. Umím se obléknout i převléknout do cvičebního úboru, a to tak rychle, aby nikdo z mých kamarádů na mě nemusel čekat. Umím na tkaničce udělat mašličku.

3. Umím uklidit oblečení, knížky, pastelky a hračky tam, kam patří.

4. Dovedu kreslit tužkou a pastelkami i malovat barvami.

5. Poznám barvu červenou, modrou, zelenou, žlutou, hnědou a černou.

6. Umím vystřihnout obrázek nůžkami s kulatou špičkou.

7. Dovedu si připravit svačinku na ubrousek a před jídlem i po jídle si umýt ruce. Umím jíst vidličkou a nožem.

8. Kapesník nosím vždy s sebou a dovedu jej správně používat.

9. Dovedu poslouchat maminčino vyprávění se zájmem a v klidu.

10. Televizní pohádky, filmy a písničky pozorně sleduji a poslouchám a povídám si o nich s rodiči.

Dana Marková