Jaký máte vztah ke swingové hudbě?

J. M.: Od dětství jsem doma slýchávala desky, na kterých zpíval Luis Amstrong. Můj tatínek miloval Glenn Millera, Duke Ellingtona, Billie Holiday. Tatínek byl jazzman a moje maminka milovala hudbu Jaroslava Ježka. . Takže jsem se zamilovala i do jeho hudby. Láska mých rodičů k určitému typu hudby se přenesla přirozeně i na mě. Takže už od dětství se na mě přenesl swing a jazz. Pak jsem se samozřejmě dostala do divadla Semafor, do jazzového podhoubí. A především díky Jiřímu Suchému jsem si dala dohromady i určitý jazzový repertoár. Moc mě to baví a je to prostě, kromě šansonů, moje krevní skupina. U mé „hudební kolébky" byl i legendrání dirigent Karel Vlach. Dokonce mi na krk zavěsil „zlatého dudlíka" a pasoval mě na mimino showbusinessu.

J. S.: Když byla řeč o panu Vlachovi – od 50. let, kdy mu byl jazz odepřen z politických důvodů, se bohužel živil takzvanou socialistickou populární hudbou. Nicméně já si pana Vlacha pamatuji ještě po válce, kdy čerpal třeba inspiraci z tvorby Benny Goodmana, Glenn Millera a tak dále. Troufám si říci, že byl na jejich úrovni. Jeho orchestr byl špičkovou swingovou kapelou evropského kalibru. . Bohužel po „Vítězném únoru" to bylo zničeno. Nicméně při svých vystoupeních měl i nadále střípky ze swingové tvorby. Vzpomenu na legendární znělku Stardust. Mladým lidem se možná doneslo to, že Karel Vlach hrál méně významnou muziku, ale za války a krátce po ní byl jeho orchestr vynikající.
A jak to mám já se swingem? Můj záběr přes tento žánr byl dost široký, protože Jiří Šlitr byl odchovaný dixielandem, což byla hudba, která předcházela swingu. I díky tomuto vlivu jsem si to i já moc oblíbil. Dodneška mám dixieland rád. Do divadla k nám přišel i Ferdinand Havlík, což byl swingař „number one". Před příchodem do Semaforu měl progresivní skupinu. U nás se musel více věnovat písničkám, tak si toho pravověrného jazzu moc neužil, ale pravidelně pořádal u nás své vlastní koncerty a tam se vždycky „blejsknul". Takže toho swingu jsme my měli pod kůží dost. Následovala potom vlna rock´n´rollu jako Elvis Presley, to se nás v první vlně dotklo. Nicméně oblast jazzu a swingu, to pro nás byla muzikální víra. Speciálně v tom dominoval právě swing. Tehdy jsem byl mladý člověk, a i proto to ve mně zůstalo. Opravdu, i já jsem byl kdysi mladý. Teď jsem moc rád, že swing začíná najednou ožívat. Když začal big beat, tak jsem nad předchozí hudbou udělal pomyslný kříž a pomyslel jsem si, že moje éra končí. Dlužno říci, že swing sice žil pořád, byť v takovém zvláštním útlumu. Už to nebyl hit sezóny. A teď najednou v Národním divadle hrají swingová představení. Je to skvělé.
J. M.: Z čeho máme také radost, je, že mládež se chopila saxofonu a dalších jazzových nástrojů. Vlastně i tady v Týništi jsem viděla nadšené swingové mládí.

Když jsme u toho, jaké máte povědomí o týnišťském swingovém festivalu?
J. M.: Vím, že tady v minulých letech vystupovali Ondra Havelka s Melody Makers či Eva Pilarová. Také je mi známo, že je to festival Jardy Marčíka.
J. S.: Jsem na tom stejně. Přiznám se, že neznám úplnou genezi tohoto festivalu, nicméně doufám, že díky našemu vystoupení se s festivalem blíže seznámím.

A váš vztah k Podorlicku? Například Jiří Šlitr strávil mládí v Rychnově.
J. S.: V Rychnově je dokonce Šlitrova ulice. Do loňského roku jsme tam pravidelně jezdili, protože se tam pořádalo Šlitrovo léto. Teď to vzalo za své. Jinak to ale mělo velikou tradici a já se osobně trochu divím. Chápu, že to nemusí být šálek čaje všech, ale tradice, která se mnoho let opakovala, je škoda. Myslím si, že se to mělo zachovat. Ale co se dá dělat. Jinak samozřejmě Jiří Šlitr, „ten ze Lhoty Zálesní chlapec", mi o rychnovském kraji často vyprávěl. Třeba jak jezdil na lyžích do školy, takže jsem měl zeměpisné informace z první ruky. Také jsem osobně v Rychnově odkrýval pamětní desku na škole, kterou on navštěvoval, či jeho bustu v parku. Byl jsem hrozně rád, že nejen Poláček a Dobromila Rettigová, ale i Jiří Šlitr a Rudolf Rokl se zapsali do historie vašeho okresního města.

Některá vystoupení máte za sebou, ale hodně vás jich ještě čeká. Kde na to čerpáte energii?
J. S.: Tak my hlavně hrajeme divadlo. Na hudební představení se soustředíme spíše ve volném čase. V září nás čeká dvoudenní vystoupení v Bratislavě, nedávno jsme byli v Brně a tak dále. Prostě pořád jezdíme, pokud nehrajeme v divadle. V něm hrajeme tak 16 vystoupení za měsíc. Dokud jsem mlád, tak musím něco dělat.
J. M.: Prostě jdeme z premiéry do premiéry.

A v jaké kondici je vlastně Semafor?
J. S.: Divadlo je ve velice dobré kondici. Musím to zaťukat. Funguje už 57. rokem. Lidi do divadla chodí, i když už dnes nejsme v centru, ale v Dejvicích. Přesto máme ale nejkrásnější Semafor, který jsme kdy měli.
Dejvice nám v podzemí vybudovaly veliký prostor. Diváci si už zvykli chodit. Dokonce nás teď někdo hledal v Alfě, kde už nejsme asi 40 let.
Semafor prosperuje a je to prostě „dobrý". Na repertoáru máme 12 věcí. A jelikož jsme autorské divadlo, tak je to převážně na mně, abych vše dal na papír.

Dodržujete divadelní prázdniny?
J. S.: Divadelní prázdniny máme. Ale v jejich průběhu musím udělat mnoho práce, na kterou nemám jinak v sezóně čas. Všechno překládám na prázdniny.
J. M.: Ale i o prázdninách jezdíme na různé festivaly. Pojedeme například do Luhačovic. Neflákáme se.

Jak vnímáte současnou hudbu? Mladá generace se často nechává inspirovat dřívější dobou a vznikají tak různé nové hudební žánry. S odkazem na swing, mladí posluchači si velmi oblíbili takzvaný elektroswing.
J. S.: Mně to nikdy nevadilo. Je to prostě nový pohled na starou muziku. A já si myslím, jestli to mladé generaci vyhovuje, je to dobře. Stále je to swing. A nevidím důvod, proč by si mladá generace na to nemohla udělat svůj pohled. Vím, že pravověrní jazzmani se na to možná moc netváří. A upřímně řečeno, ten „neelektrifikovaný" nástroj má něco do sebe. Trochu je i chápu. Nicméně proč by hudební styly nemohly žít vedle sebe?!

Ve vaší písni se zpívá: „Hoši a děvčata, pěstujte koťata, země je kulatá a místa je tu dost." Udržujete si v mysli i v dnešní době podobný optimismus?
J. S.: Já optimismus rozhodně mám. A jak znám Jitku, tak ta určitě v nemenší míře. Když se podívám hodně zpět, vzpomínám si, jak „strana" rozpustila Jirkovi Šlitrovi krásný dixieland orchestr, který ani její zástupci nezaložili. Dokonce se divili, že k nim nepřilnul.
J. M.: To by se ani jinak nedalo přežít, kdybychom neměli takový ten pohled a neměli tu radost, že zase mladá generace nastupuje svoji cestu. Má svůj vkus a nejlepší na tom je to, že dnes se svobodně může mladá generace vyjádřit.