Vystudovaná inženýrka elektrotechniky se zaměřením na měřící a automatizační systémy se nebála v zájmu rodiny a péče o malé děti udělat v závěru 90. let veletoč v pracovní kariéře a přestoupit z hradeckého podniku Tesla do tehdejšího Domu pionýrů a mládeže v Dobrušce: „Nastupovala jsem úplně do neznáma, ale protože mě bavily počítače, které v té době začínaly, tak jsem to zkusila. Dům pionýrů a mládeže fungoval teprve od roku 1986, takže nebyl moc rozjetý. Neměli jsme vlastní budovu, na kroužky se chodilo po školách.“

Poté, co se jí ve spolupráci s porevolučním vedením města podařilo získat čp. 363 v Domašínské ulici, začala proměna bytového domu na zařízení pro děti: „Nebyl stavební materiál, nebylo nic. Můj manžel vozil materiál až z Hradce a budova se postupně dávala do kupy,“ vzpomíná Jaroslava Šafářová.

„Chtěla jsem za sebou vidět kus práce, ne jen štos papírů,“ pokračuje a zároveň přiznává, že ji ředitelování moc nebavilo. Díky své původní profesi se hodně věnovala počítačové gramotnosti: „Byli jsme první školské zařízení v Dobrušce, které mělo osobní počítače, byť to byly repase z bank apod. Postupně jsme učebnu vybavovali. Finance na obnovu jsme měli i díky pořádání rekvalifikačních kurzů pro úřad práce.“

Z Domu dětí a mládeže.Z Domu dětí a mládeže.Zdroj: archiv Jaroslavy Šafářové

Jindy pro změnu neváhala vzít do ruky vařečku a postavit se k plotně na táborové základně v Mělčanech. Ráda plete, háčkuje nebo šije a zřejmě proto ji před mnoha lety zaujal patchwork - podařilo si jí ho přivést do Dobrušky, kde se pevně uchytil, o čemž svědčí každoroční výstavy krásných výtvorů. Mimořádný zájem vzbudily i víkendové kurzy malování pravou mozkovou hemisférou pořádané ve spolupráci s odborníky z Prahy, na které se sjížděli lidé z celých východních Čech. Činnost této instituce ovšem stojí hlavně na dětech. Pravidelnými kroužky jich procházelo zpočátku 270 ročně, v poslední době to bývají až čtyři stovky. Sečteno a podtrženo: Za dobu ředitelování Jaroslavy Šafářové, prošlo DDM mnohem více dětí než má současná Dobruška obyvatel.

Její invenci nezastavila ani pandemie. Naopak. „Děti k nám docházet nemohly. Abychom neseděly s rukama v klíně, předělali jsme nejprve jednu z učeben, ale pořád se nic nedělo, a tak jsme začali šít roušky. Nejdřív jsme je nabídli pečovatelskému domu, pak prostřednictvím města do lékáren, potom jsme roušky dodávali do rouškomatu. Teď se nám vše vrátilo – za peníze získané prostřednictvím rouškomatu jsme nechali opravit šicí stroje a nyní, kdy jsme vstoupili do projektu Chobotničky pro nedonošené děti, se z utržených peněz zakoupil materiál – příze a výplň - a 12 žen háčkuje do konce listopadu chobotničky, které pak pošleme do porodnic v Královéhradeckém kraji pro nedonošená miminka. Ta si je budou moci vzít i domů.“

I když post ředitelky Jaroslava Šafářová oficiálně opustila, v práci pokračuje dál: „Zatím nemůžu vydržet „sedět“ doma, tak chodím na poloviční úvazek. Slíbila jsem, že zaučím nástupkyni. Dělám to postupně, jak nabíhají úkoly, hlášení apod. V Petře Čečetkové, která prošla DDM jako dítě, pak vedla kroužky, jezdila s námi na tábory, navíc zná i všechny externisty, vidím tu nejvhodnější nástupkyni. Chtěla jsem dům dětí dobře zabezpečit, protože jsem ho víc než třicet let budovala.“

… Není pochyb, že stříbrná medaile za rozvoj Dobrušky je v těch nejlepších rukách!