"Váží 3,5 kila. Ze začátku se to nezdá, ale po několika hodinách v poli těch 3,5 kila cítíte úplně jinak. Pro ruku je to pořádná zátěž a zvykají si hlavně šlachy, držíte ji pořád v pravém úhlu," vysvětluje.

Přesto by tento koníček za jiný nevyměnil, je to kus jeho života. Věnuje se mu už dvacet let, je splněním jeho dávného klukovského snu. "Sokolnictví jsem chtěl dělat odjakživa, ti ptáci mě fascinovali. Už od osmi let jsem k tomu sháněl literaturu. A když jsem v patnácti začal, po třech letech se ke mně přidal i otec, dravci mu také učarovali. Začíná se s těmi menšími, všechno má svůj čas. Mým prvním byla poštolka," vzpomíná.

Na větší dravce sokolník dozraje časem. Základní výcvik orla prý zabere několik týdnů, může však trvat roky, než nabude další potřebné zkušenosti a s chovatelem se pořádně sehrají.

Jan Višinský jako sokolník i pracoval, a tak jeho rukama prošlo už mnoho desítek dravců. Těch jeho vlastních bylo asi patnáct. Tuhle zálibu s ním sdílí i jeho manželka: "Žena je také sokolník a k tomu jezdí na koních, takže má pochopení pro to, když se věnuji zvířatům."

Heslem sokolníků je: "Nelovíme pro kořist, ale pro všechno to krásné kolem lovu". Jak však Jan Višinský vypráví, mohou se při něm přihodit i poněkud kuriózní nehody, které dokazují, že k úhoně nemusí vždycky přijít jen kořist: "Zajíc třeba zlomil jestřábici křídlo. Kamarád pak chytal s harrisem zajíce, zajíc se vyprostil, kopl kamaráda do tváře, zlomil mu lícní kost, skřípl mu nerv a museli mu ho pak vysekávat. A zajíc utekl. Takže někdy může být obětí i dravec anebo sokolník."

Prostě to k tomu patří. Co jeho samotného k práci s dravci tak táhne? "Těžko říct - snad sepjetí s přírodou, touha dotknout se nebes. Ten pocit, když můžete dravce sledovat v přírodě z bezprostřední blízkosti, to, když dravec létá a vy ho můžete přivolat k sobě - je to nádherné," dodává.