Zajít po štědré večeři do šenku, myšlenka před pár lety skoro svatokrádežná, se zřejmě stává novým českým fenoménem. U restauračních stolů ovšem neposedávají opuštěné duše, vykořeněnci či cynikové. Osazenstvo nabitých hospod šlo napříč společenským i věkovým spektrem.

„Musíme si přece říci, co jsme dostaly od Ježíška, ne?“ hihňají se nad sklenicemi lihových nápojů zjevně nezletilé dívky.

„Doma jsem oznámil, že jdeme se třídou na půlnoční. Že budu po návratu páchnout hospodou namísto kadidlem? Řeknu, že v kostele byla zima, tak jsme pak zašli na grog,“ vysvětluje maturant. „Našim to je jedno, beztak jsou rádi, že jsem vypadl,“ přidává se k debatě jeho spolustolovník s přezdívkou Viki.

Pár středního věku se na sebe hezky usmívá přes skořicový opar svařeného vína. „Děti odešly, prý na půlnoční. To jim moc nevěříme, spíše šly do hospody. Tak co doma? Projdeme se a jsme chvilku spolu,“ smějí se skoro spiklenecky.

„V televizi nic nedávají, program byl skoro už jako za komunismu, jen Chvilka poezie mu chyběla. A než spát na kanapi, šli jsme raději ven. Za hodinu se zvedneme, zkusíme se dostat do katedrály na půlnoční. Když bude nával jako vloni, půjdeme procházkou domů,“ sděluje důvod štědrovečerní návštěvy restaurace pětapadesátiletá Věra Dostálová z Moravského Předměstí.

Dlužno po pravdě konstatovat, že se před půlnocí stolky a barové židličkyskutečně poněkud uvolnily. Vyslechněmež slovo Boží. Zase jednou po roce.

Hned po mši svaté však návrat do laskavé náruči náleven. Tichá a přesvatá noc byla dlouhá. Na Velkém rynku se dalo flámovat až do tří hodin ráno. Narodil se Kristus Pán. Tak to je přece důvod k napití.

Tradiční české Vánoce se etnografům a médiím poněkud vymykají z ruky.