Nikomu z lidí, kteří v pátek odpoledne procházeli po Palackého náměstí v Kostelci, nemohl uniknout nezvyklý ruch. Altánek vedle kašny si za místo své upoutávky vybral unikátní divadelní projekt se silným sociálním podtextem.

Po krátkém vystoupení se průvod vydal za zvuku trumpet a bubnů do integračního centra v přízemí základní školy. Zde se odehrálo zhruba hodinové divadelně-hudební představení, v němž se střídaly různé umělecké žánry.

To, co muselo každého diváka zaujmout, bylo neotřelé propojení profesionálů z pražského divadla Archa s dětmi z různých sociálních skupin. Město na Divoké Orlici totiž nebylo vybráno náhodou.

„Chtěli jsme poznat, jak funguje toto město, protože je poměrně malé a díky uprchlickému táboru tu místní potkávají lidi z nejrůznějších koutů světa. Zajímalo nás hlavně to, jak vypadá jejich každodenní život," nastínila smysl dlouhodobého projektu Jana Svobodová, režisérka představení.

Za tímto účelem přijížděli umělci do Kostelce již od července a sbírali zde střípky konkrétních lidských osudů. „Postavili jsme na náměstí stan, kterému jsme říkali trafika. V něm jsme s lidmi vyměňovali jejich příběhy za něco jiného, třeba krátké divadelní představení nebo kávu,"  vysvětlila režisérka.

Navzdory některým skeptickým prognózám se prý podařilo nashromáždit velké množství příběhů. Lidé si totiž na přítomnost umělců zvykli a začali je sami vyhledávat. A to včetně osazenstva místního pobytového střediska.

O to šlo divadelníkům především. Projekt chce porovnat životy lidí, kteří se do Kostelce dostali přes obtížně představitelné peripetie a vlastně náhodou, s těmi, co zde žijí celý život.

Páteční představení na půdě Základní školy Gutha-Jarkovského ale byla pouze malá ochutnávka. Definitivní výstup z „osudo-sběrného" projektu bude až zhruba za rok.

„Zatím se jedná jen o takovou mozaiku, která odráží naše snažení. Konečným výsledkem má být velké představení, ale ještě nevíme, jak bude přesně vypadat," upozornila Jana Svobodová.

Již její tým, se kterým do Kostelce přijela, byl národnostně pestrý. Účinkující tak pocházeli třeba z Číny, Spojených států nebo Švýcarska.

„Já žiji v Česku už patnáct let a dlouhou dobu se zabývám divadelními projekty, které se dotýkají politických či společenských témat. Přišlo mi hodně zajímavé, že v tak malém městě je uprchlické zařízení. V něm jsme již několikrát hráli, ale nyní nás zajímalo, jak zde žijí všichni lidé dohromady," uvedl Philipp Schenker s tím, že je velice zajímavé hledat paralely v životech lidí, kteří žijí ve městě po celý život a na druhou stranu těmi, co se do Kostelce dostali v podstatě nedobrovolně.

Profesionální mnohonárodnostní tým se na místě rozrostl o děti z majoritní populace, romského etnika i uprchlíky z různých míst světa.

Děti natáčely svůj obvyklý den

Samotnému představení předcházela zhruba dvoutýdenní příprava, při níž se děti staly průvodci po svém městě. Některé dostaly na celý den kameru nebo fotoaparát, díky čemuž se mohly s publikem pátečního představení podělit o to, jak vypadá jejich běžný den a co je samotné nejvíc zajímá. Vznikla pestrá kapela, v níž si mohly děti zahrát, a na náměstí se také vytvářely krátké animované filmy.

Výsledky toho všeho se vešly do pátečního představení, v němž nechyběl tanec, zpěv ani krátké scénky. Diváci ve zcela zaplněném integračním centru pak odráželi skladbu účinkujících.

Je to pochopitelné, protože představení bylo zcela unikátní a v této podobě se už nebude opakovat. Ti, kteří to nestihli, si budou muset počkat na přípravu finální podoby. Umělci plánují, že se do Kostelce vrátí příští rok na jaře a během léta by měl vzniknout definitivní tvar „Země zaslíbené".

Našel řadu paralel v lidských osudech

Vedle nevšedního uměleckého zážitku a zajímavé zkušenosti pro děti má vystoupení jeden důležitý rozměr. Má totiž napomoci vzájemnému poznání lidí z různých sociálních či etnických skupin. Je totiž jasné, že řada lidí není s existencí uprchlického zařízení ve svém městě smířena.

Projekt je ale zaměřen především na děti, které k sobě dokáží najít cestu mnohem rychleji. Podle nich nebyla různorodost pro nacvičování představení žádnou výraznou překážkou.

„Nejtěžší bylo naučit se spolupracovat s malými dětmi a hlavně všechno sladit," řekla Kristýna Hejhalová. Ona ani její kamarádky času, který nacvičování věnovaly, nelitují. „Nejvíce si cením toho, že se už nebudu stydět vystupovat před cizími lidmi," doplnila Adéla Potůčková.

Spolutvůrce představení míní, že díky dětské spolupráci se mohou lépe poznat i dospělí. „Našel jsem tu řadu paralel mezi cizinci a domácími, z nichž mnozí mají příbuzné, kteří dříve emigrovali," uzavřel Philipp Schenker.

Jak to viděli návštěvníci

VĚRA VÍTKOVÁ

Představení pro mne bylo výjimečným zážitkem. Jsem z Hradce Králové, ale když jsem se o něm dozvěděla, neváhala jsem do Kostelce přijet. Své cesty rozhodně nelituji.

HANA ROLEČKOVÁ

Jsem z Rychnova nad Kněžnou, ale na představení se podílel můj vnuk, který bydlí v Kostelci. Vím, že tady ve městě nejsou vztahy s některými cizinci ideální a právě podobné aktivity mohou pomáhat odstraňovat napětí. Minimálně mezi dětmi to funguje, protože ty jsou schopny normálně spolupracovat.

JIŘÍ NĚMEC, ředitel ZŠ Gutha-Jarkovského Kostelec nad Orlicí

Zkušenosti s multikulturní výchovou máme už deset let, protože k nám docházejí děti azylantů. Z vystoupení mám jen skvělé pocity. Jakoby se u nás ve škole sešel celý svět. Mnoho lidí má vůči cizincům a menšinám averzi a takovéto akce to mohou změnit k lepšímu.