"Z 90 tisíc v Terezíně nás přežilo 9 tisíc. A Karel Poláček? Do Terezína přišel se svou přítelkyní Dorou Vaňákovou, to byla velká láska. Odjížděl do Osvětimi stejným transportem jako můj otec 16. října 1944. Já jsem ho viděla těsně předtím, než nastoupil do transportu, byl tak zuboženej, když odjížděl, kost a kůže, to byla ruina. Už do Terezína nepřišel v nějaké velké kondici, nebyl nijak sportovně založený. Byl to člověk, který věčně seděl v kavárně nebo něco psal, nebyl sportovec. V Terezíně měl přednášky, na několika jsem byla, dokonce mně dvakrát poskytl lísteček, že můžu do sprch. Byl v Terezíně mezi Čechy jako spisovatel známý a oblíbený, ostatně tam byly světové kapacity a dělaly nejhorší práce," zavzpomínala Hana Dobešová.

close Hana Dobešová. info Zdroj: archiv Josefa Kráma zoom_in Hana Dobešová.

Hana rozená Fischerová pocházela z Betenglovy ulice v Rychnově nad Kněžnou. Do koncentračního tábora odjížděla 14. prosince 1942, v den svých 22. narozenin. O rok dříve se provdala za rodáka z Litoměřic Müllera, který své město musel opustit po mnichovské konferenci kvůli německému záboru. Působil jako designér v Čermné nad Orlicí, ale z této funkce musel jako Žid odejít. Poté stavěl silnici z Rychnova nad Vamberk, ale pracoval i v lese, kde dobýval pařezy a likvidoval s ostatními Židy polomy. Hana v prostředí plném zákazů soukromě učila.

„Do Terezína jsem přišla s rodiči a mužem Františkem 17. prosince 1942, předtím jsme všichni z transportu byli na jedné ubikaci tři dny v karanténě v královéhradecké obchodní akademii. Po třech dnech nás časně ráno pod bodáky vedli esesáci na nádraží, dobytčí vagony byly za nádražím, a odvezli nás do Bohušovic. To ještě nebyla dráha do Terezína, odtud jsme šli v příšerné zimě pěšky. V Terezíně jsme se museli úplně vysvléct a z povolených padesátikilových zavazadel nám vzali, co se jim hodilo, a na ubikaci jsme měli jen to, co jsme měli na sobě. Těch 50 kilogramů jsme nikdy neviděli. Dělala jsem tam ty nejhorší práce, jaké si dovedete představit, jedny z nejhorších bylo uklízení mezi 235 blázny. Pak jsem pracovala na infekčním oddělení v nemocnici, kde jsem prodělala záškrt, ale čistě náhodou jsem přežila," vylíčila o desítky let později.

Její muž dělal u vodohospodářské správy, byl tak chráněn před transporty.

"Nikdy jsme nevěděli, na koho to přijde, ale pořád jsme byli v Čechách, byli tam taky čeští četníci, jeden z Javornice – Oldřich Škop se jmenoval, několikrát nám do Terezína tajně přivezl proviant, to byla otázka života a smrti. Pak tam byl ještě nějaký Jaroslav Toman z Klášterce nad Orlicí u Žamberka, ten nám občas zprostředkoval nějaký ten dopis a jídlo. To byla údržba života. Měla jsem omrzlou nohu, čtyři dni jsem byla nemocná a mezitím se otvíralo - my tomu říkali - loupání slídy, výroba izolační hmoty pro rakety V2. Vyšlo najevo, že kdo bude plnit normu, bude chráněn před transporty a tam jsem se udržela až do konce. Opravdu to byly náhody," podotýká Hana.

Do Rychnova se vrátila 12. května 1945, její matka se vrátila těžce nemocná. Pracovala v šicí dílně, kde spravovala uniformy z fronty. Otec jako voják v 1. světové válce byl zpočátku chráněn před transporty: "Ale v roce 1944 všechny tyto výhody padly a všichni muži – i můj manžel – šli do transportu, ten poslední odjel 28. října 1944 do Osvětimi."

Z Podorlicka byli i Korbelovi, prarodiče Madelaine Albrightové

V rychnovské synagoze, Židovském muzeu Podorlicka a Památníku Karla Poláčka, jsou soustředěny památky na Židy z tohoto regionu.
"Ze židovské komunity Podorlicka byli i Korbelovi, prarodiče bývalé americké ministryně zahraničí Madelaine Albrightové; ti jsou pohřbeni na židovském hřbitově v nedalekém Vamberku a její strýc Josef Spiegel z Kostelce nad Orlicí zahynul v koncentračním táboře. První poschodí je věnováno Karlu Poláčkovi a k vidění tu je i Řád T. G. Masaryka, který byl udělen tomuto spisovateli in memoriam prezidentem Havlem," říká autor rychnovského průvodce Josef Krám.
Měl tu čest z pověření dcery Karla Poláčka Jiřiny Jelinowiczové a jejích synů Tomáše a Martina Jelinowiczých, kteří žili v Kanadě, toto ocenění z rukou prezidenta Václava Havla 28. října 1995 převzít.
Jak také připomíná, rychnovská synagoga za Protektorátu Čechy a Morava sloužila Hitlerjugend jako střelnice a úděsně dnes působí i její využití za předlistopadového režimu, kdy byla skladem sice topného, ale přece jen plynu. Většina obětí, kterým je dnes památník věnován, zahynula právě v plynových komorách.