Jeho celé jméno je Maria František Emanuel Jan Sylvestr Alfons Kinský. Je potomkem kostelecké větve šlechtického rodu Kinských z Vchynic a Tetova a také majitelem Nového zámku v Kostelci nad Orlicí. Tentokrát se ale náš rozhovor neodbýval v jeho zátiší, ale v poněkud odlišném prostředí, v Cihelně Kinský, jejímž podílníkem je.
Letos je to 25 let, co do ní majetkově vstoupila společnost Wienerberger, která je největším výrobcem pálených cihel a střešních tašek v České republice. A 9. prosince to bude 125 let od založení staré cihelny rodinou Kinských. Ta se přitom už v minulosti činila i v dalších oblastech podnikání.
„Můj dědeček, pradědeček a tak dále podnikali v klasickém typu hospodářství, které v tu dobu bylo běžné. To znamená, že každé panství bylo samostatným celkem. Víceméně velmi často produkovalo vše, co všichni, kteří tam žili, uměli spotřebovat. Jen přebytky se obchodovaly dál. Všude bývala pila, velmi často cihelna, pivovar a lihovar, mlýn. U mých předků to bylo klasické hospodářství tohoto typu,“ připomenul František Kinský.
Vy sám jste kdysi zmínil, že jste vystudovaný stavař, ale věděl jste, že to je to, co nikdy nechcete dělat.
Přesně. Myslel jsem, že stavařem nikdy nebudu. To je život. Přišla změna režimu, restituce, oprava zámku. Nějak mě to přitáhlo zpátky k mému původnímu povolání.
Zámek se rodině po revoluci vrátil docela v dezolátním stavu, takže asi ani nebylo vyhnutí?
Zámek byl tehdy jednoznačně bez jakékoli diskuze na opravu. Přijel jsem otci pomáhat, protože o tom nevěděl vůbec nic. Já jsem maturoval v roce 1967 a od té doby do restituce přece jen uběhlo mnoho let, kdy jsem žádnou stavařinu nedělal. A samozřejmě technologie se za tu dobu změnily. Ale uměl jsem přečíst výkres a když mi někdo vysvětlil, jak to funguje, věděl jsem, o co jde. Takže jsem se takto zase oklikou ke stavařině vrátil. Poté tady otec začal s cihelnou a když nastala doba, kdy on řekl, že je čas toho nechat, přešlo to na mě.
play_fill
Tato cihelna už v Kostelci dříve fungovala?
Cihelna včetně toho důležitého, což je těžba, je na našich pozemcích. Za otcem přišli partneři, kteří byli cihláři, a řekli: Pojďme udělat klasický podnikatelský záměr, privatizační projekt. V tu dobu to byla 25 let stará cihelna, byla moderní. V okamžiku postavení byla vůbec nejmodernější v republice. Samozřejmě stát investice, které do toho vložil, chtěl zpátky. Takže bylo nutné cihelnu od státu koupit, což otec udělal a začal podnikat v něčem, co v životě nedělal. Bylo mu 80 let.
Ale musel vědět, že to jednou spadne na vás.
Tehdy jsem také jeho partnerům slíbil, že budu pokračovat. Nezábavnější na tom je, že když já jsem přišel, oni odešli.
Kromě té cihelny podnikáte i v dalších oborech. Co všechno dnes děláte?
Těžbu dřeva, lesní hospodářství, těžbu písku, jsem podílníkem v cihelně, trochu podnikám v kultuře a jsem vlastníkem penzionu na Dolní Moravě, takže ještě v cestovním ruchu.
Syn vám pomáhá, nebo jede po své linii?
Syn je zaangažován ve svém podnikání, v pohostinství. Kristián vede a má plnou odpovědnost nad kavárnou. A ví, o čem to je. Tím, že podnikat v tomto oboru, je složité, je málo pracovních sil, nezbývá mu nic moc jiného, než že stojí v kuchyni a vaří. Takže je sám sobě šéfem. A vaří skvěle.
Jaké máte nejbližší plány se zámkem?
Sezona končí v říjnu, už je otevřeno jen o víkendech. Ještě nám dojíždějí nějaké věci, skončí výstava a pak zavřeme, sedneme si a budeme přemýšlet o tom, co budeme dělat příští rok. Příští sezona je ještě otevřená, budeme uvažovat, na co si troufneme, do čeho se pustíme. Co se týká investic, budou se dělat nové fasády na hospodářské budově, pořád něco opravuju.
Na zámku to tak obvykle bývá, že na jednom konci skončíte a na druhém můžete začít. Nebo ne?
Ono to tak možná už bude, že věci, které jsem opravil před mnoha a mnoha lety, na mě začínají jukat, jestli bych už na nich zase neměl začít. Ale zatím se do toho pouštět nebudu. Příští rok mně hodně času vezme Modrá krev, bude se točit čtvrtá řada (první natáčení už bylo 29. září).
Můžete prozradit nějaké jméno ze čtvrté řady?
První jsou Harrachové. K tomuto kraji mají blízko. Další jsme už také oslovili, paní Činčerová je s nimi v kontaktu a dává dohromady scénář.
play_fill
Jsou tady vůbec ještě jiné šlechtické rody spjaté s tímto regionem a koho jste vynechali?
Tady už nám fakt nikdo nezbývá. Tady od jednoho zámku k druhému téměř dohodíte kamenem, v určitý okamžik jsem jenom ráno vstal z postele, šel jsem něco natočit a zase jsem se vrátil domů. Byly to Častolovice, Doudleby, pro díl věnovaný Dobrzenským z Dobřenic jsme natáčeli záběry i v Potštejně. Pak jsme popojeli do Rychnova, do Opočna a bylo hotovo.
Jaké ohlasy máte na třetí řadu?
Skvělé. Pořád to lidi těší a baví. Každou chvíli se někdo zeptá, jestli nebudeme točit další řadu.
Je ještě dost pamětníků, které byste mohli využít do pořadu?
Už jich moc není, musíme s sebou hodit, abychom jich stihli co nejvíc.
Je pak hezké, když napříkad Vy sám provázíte Novým zámkem a můžete říct, kdo z vašich předků na fotografiích je, a můžete přidat třeba nějaké historky, které znáte od dědečka.
Na některých starých obrázcích už mnohdy lidi poznávám jen podle rysů. Jako na fotografii ze svatby nejstarší sestry mého otce, která byla tady v Kostelci. Dokonce si myslím, kdybych vyrazil za některými blízkými příbuznými, třeba za vnoučaty mé tety, tak fůru těch lidí nepoznají, protože už jsou v úrovni jejich pra a praprarodičů, prapraprarodičů. Řeknou třeba tohle je dědeček, ale kdo je tohle? Je to plné schodiště lidí, ale pro nás už „cizích“. A je to škoda, protože to je rodina.
Na fotografiích, které visí po zdech v zámku, ale poznám všechny a ke každému můžu něco říct. A budu to muset říct Kristiánovi nebo jeho dceři Žofce: „Nejsou to anonymní obrazy, jsou na nich skuteční lidé, kteří žili, a jsou to tvoji předci, tak si to pamatuj.“
