V Neratově, tehdy Bärnwaldu, se ještě místní vzpamatovávali z požáru kostela. 26. května 1945 ráno byla vesnice obklíčena a všichni muži shromážděni ve zdejším hostinci, každý byl vyplacen pěti až pětadvaceti ranami. Josef Hermann "švec" z Podlesí a Emil Heuer z Nové Vsi, jenž si do vesnice přijel jen pro mléko, se už živi odsud nedostali. Před svou popravou si však ještě museli sami vykopat hroby. Příslušný vedoucí NSDAP Jaschke z Horní Orlice byl ubit, v Nové Vsi bylo za přepadení finanční stanice a smrt jednoho finance pověšeno dvanáct mužů. To jsou jen některé události, které zažívalo pohraničí v Orlických horách pár dní po skončení války a které se podařilo i díky vzpomínkám pamětníků zmapovat Richardu Neugebauerovi.

Neodehrály se tu jen takzvané divoké odsuny. Lidé se mstili za příkoří a utrpení zažitá v protektorátu v područí nacistického Německa i své blízké, které jim válka vzala. Jsou přitom známy i případy českých kolaborantů a udavačů, kteří se v pětačtyřicátém roce neváhali přeběhnout, zapojovali se do partyzánských oddílů a v pohraničí se obohacovali. V řadě obcí zasedaly "lidové soudy" a konaly se popravy.

Jak se lze dočíst v publikaci Lucie Jarkovské Odplata, či spravedlnost? popraveno bylo také nejméně osm lidí v Kunštátu, v Bartošovicích v Orlických horách a Černé Vodě pět osob. "V okolí Rokytnice v Orlických horách nebyla situace o nic lepší. Je doloženo deset mrtvých z Říček, dvanáct z Velké Zdobnice, v Letohradě zemřelo pět mužů. V obcích Podorlicka zahynulo násilnou smrtí - nejenom na základě rozsudků revolučních soudů - do začátku června 1945 nejméně 130 osob," uvádí Lucie Jarkovská.

Jak také připomíná, mezi prvními, kdo byli v rámci dokončovaných bojových operací nebo bezprostředně po nich potrestáni, byli příslušníci útvarů skupiny Střed, zejména členové jednotek Waffen SS. Popravy byly popsány i v Dobrušce a na jiných místech podhůří Orlických hor.

Na řadě míst docházelo i k lynčům. V Týništi nad Orlicí bylo 10. května 1945 pro podezření z kolaborace zajištěno a odvedeno na četnickou stanici dvacet osob, mezi nimi i Alois Jošt a Josef Bauer. Dav před stanicí se požadoval jejich okamžité potrestání. "Na místo přišli také dva sovětští důstojníci, kteří Jošta a Bauera vyvedli ven. Oba byli rozvášněným davem usmýkáni a ušlapáni," popisuje Lucie Jarkovská.

Před soudy po válce stanuli Němci i Češi.

"Hilda Kuderová byla od roku 1940 pomocnicí vedoucího bloku NSV v Dobrušce. Její manžel byl Čech, obchodník se střižním zbožím. V českém prostředí na sebe poutala pozornost a byla jakýmsi "hromosvodem" závisti. Žaloba ji obvinila, že se obohatila, když nakoupila zboží z likvidovaného židovského obchodu Antonína Ledeče, a udala Františku Řezníčkovou za protiněmecké výroky," uvádí jeden z mnoha příkladů Lucie Jarkovská.

Příběh Kuderových a Ledečových zná i Radovan Dražan z Dobrušky, který pět let strávil v koncentračním táboře Dachau. V Ledečově obchodě se totiž krátce před svým zatčením vyučil.

"Ledečovi měli dům na Vinohradech v Praze. Ledeč si myslel, že Praha je veliká a že se tam jako Žid ztratí. Z Dobrušky se tam odstěhovali. Nakonec byli odtamtud odsunuti o půlroku dřív, než kdyby zůstali. Můj bratr byl vyučený prodavačem a když vyšlo najevo, že jsem v Dachau, musel jít pracovat na náměstí, co byl A. Ledeče textilní obchod. Ledečovi se už z koncentráku nevrátili a do jejich bývalého textilního obchodu přišla Němka, příslušnice hradeckého gestapa, jmenovala se Kuderová. Vzala si Čecha - Kuderu z Krčína. Strašně s Němci držela," zavzpomínal Radovan Dražan.

Jak se také po svém návratu do Dobrušky dozvěděl, manžela Hildy Kuderové zajali u Moskvy Rusové. "Její manžel se vrátil ze zajetí asi po pěti nebo osmi letech, že se hlásil k Čechům, nechali ho. Přišel i za mnou, jestli o jeho ženě něco nevím. Já jsem ale jeho paní ani děti neviděl," dodal Radovan Dražan,

Dostihla nakonec Hildu spravedlnost? To poodkrývá Lucie Jarkovská: "Soud došel k závěru, že Řezníčkovou neudala, ani se neobohatila, protože zboží koupil za plnou odhadní cenu její manžel. Navíc soud zjistil, že prostřednictvím příbuzných hmotně podporovala vězně koncentračních táborů, a potrestal ji jen 15 měsíci těžkého žaláře. Kuderová byla ještě týž den propuštěna na svobodu."

Lucie Jarkovská vedle dalších připomíná i případ Čecha Josefa Resche a Němce Rolanda Schwarze vyučujících na rychnovském gymnáziu. Resch v roce 1942 napsal stížnost na šest členů učitelského sboru, protože hrozilo, že při omezování počtu vyučujících přijde jako nejmladší o místo. Schwarz udání přeložil a při výslechu gestapu všechny údaje potvrdil. Josef Dvořák, František Jelínek, František Bezděk a Josef Schütze se z vězení a koncentračních táborů nevrátili. Ti, kteří se postarali o jejich smutný konec, byli odsouzeni až v roce 1948 - k doživotí. Schwarz se dostal na svobodu už v roce 1956 a Resch v roce 1964.