Dostihová tribuna
v anglickém Ascotu, scéna
z filmového muzikálu My fair lady. Dámy v pastelových róbách s fantastickými secesními klobouky.

Ne, tak to na Velké pardubické nevypadá.
I když…

„Situace se mění. Ještě to není jako v zahraničí nebo za první republiky u nás. Ale i české dámy již podlehly klasickému zvyku jít na dostih v klobouku,“ říká Eva Zemčáková, majitelka pardubické firmy Motýlek. Klobouky prodává i zhotovuje.

„Před hlavním dostihem roku je samozřejmě zájem vyšší, ale specifické klobouky prodáváme celý rok. Ženy jezdí na dostihy i do Anglie, tak chtějí vypadat dobře.“

Podle modistky neprochází toto oděvní odvětví nějakými zásadními změnami. Záleží na roční době. Pro chladnější počasí je vhodná plsť, v létě zase vzdušnější materiály. „Zákaznice, hlavně ty, které chodí na dostihy pravidelně, si přejí mít na každý závod jiný klobouk. Nepřichází proto v úvahu, aby byly dva modely stejné,“ vysvětluje Eva Zemčáková.

Nesetkává se ani s žádným barevným diktátem. „Dámy volí barvu pokrývky hlavy, aby jim ladila s oblečením nebo ho doplňovala.“ Nemalou úlohu při výběru hraje také jistá „osobní odvaha“. Klobouky na dostihy bývají často plné fantazie. Modisti je zdobí umělými nebo látkovými květinami, ovocem, perličkami, pery a pírky, závojíčky.

Ceny modelových klobouků jsou přibližně v rozpětí od osmi stovek do dvou a půl tisíce korun.

A malý tip na závěr: Jestliže se na Velkou pardubickou žena vydá prostovlasá a na místě zjistí, že to je „společensky neúnosné“, nic není ztraceno. Může se taktně vytratit a za chvíli se vrátí skoro jako Audrey Hepburnová v připomenutém filmu. V prostoru závodiště určitě bude nějaký stánek či obchůdek s tímto „nezbytným“ dostihovým doplňkem.

V teplákách do lóže raději ne

Na dostihové závodiště se divák dostane několika způsoby. Nejčastěji zaplatí vstupné podle ceníku. Areál je rovněž vybaven tribunami s klubovnami a lóžemi. Ty si pronajímají různé korporace a firmy. Dostihový spolek jim podle kapacity prostoru připraví vstupenky, které pozvaný divák obvykle dostane od společnosti zdarma.

Movitější nájemce může svým hostům nabídnout i občerstvení. Od sklenky vína až po raut. „Občerstvení zajišťují cateringové společnosti. Ale třeba víno na ochutnávku si může firma přivézt vlastní,“ seznamuje se zvyky člen Dostihového klubu.

„Klubisté“ tvoří další diváckou sortu. Čtyřikrát do roka mohou na libovolný dostih zdarma. Stoly v klubovní lóži nejsou nikdy prázdné a sklenice suché.
Není to zadarmo. Členský příspěvek je v prvním roce 27 600 korun, „oživovací“ roční poplatek činí 22 100 korun.

Na pozvánkách do lóží stojí poznámka, že je doporučeno společenské oblečení. Pro členy Dostihového klubu je odpolední společenský úbor nepsanou samozřejmostí.

Když se na dostizích řekne…

Amatér - jezdec dostihových koní, který nepobírá žádnou odměnu za jízdu a není vyučen v oboru
Bookmaker - přijímá sázky na předem stanovené pevné kurzy
Délka koňská - míra (od nosu k zádi koně), kterou se vyjadřuje rozdíl mezi koňmi při doběhu dostihu v cíli, měří přibližně tři metry
Distance - úsek posledních 200 metrů před cílem, kde koně svádějí rozhodující boj o konečné pořadí . Pokud kůň v rovinovém dostihu není na distanci v momentě, kdy vítěz probíhá cílem, je diskvalifikován
Chovatel (koně) - vlastník matky při narození koně
Jezdec - profesionál, který nedosáhl padesáti vítězství v kariéře
Žokej - profesionální jezdec dostihových koní, který má na svém kontě padesát a více vítězství