Po deseti letech se zhruba patnáct pracovníků Domácího hospice Setkání stará o několik desítek lidí ročně a jejich působnost je 30 kilometrů okolo Rychnova včetně části Orlických hor.

„Netušili jsme, jak budeme fungovat, neměli jsme tým, takže jsme společně přemýšleli, jak to udělat a modlili se, aby se to podařilo. Nikdo z naší původní skupinky nic podobného nedělal,“ vzpomíná Andrea Kolaříková na počátky činnosti rychnovské obecně prospěšné společnosti. Sama vystudovala geologii a před založením hospice byla pedagožkou volného času v domě dětí a mládeže. O společném úsilí pracovníků zařízení a rodin o důstojný odchod příbuzných hovoří jako o doprovázení. I ona s ním má osobní zkušenost.

Jak jste před deseti lety domácí hospic zakládali?
Myšlenka vznikla u jedné z našich kolegyň Martiny Ehlové - Vrbové, která měla touhu pomáhat umírajícím a pozvala na přednášku paní Janu Sieberovou z domácího hospice Duha v Hořicích. Po ní jsme se začali každé dva týdny scházet s dalšími lidmi, které myšlenka zřízení hospice oslovila. Netušili jsme ještě, jak budeme fungovat, neměli jsme plný tým, takže jsme společně přemýšleli, jak to udělat a modlili se, aby se to podařilo. Tým postupně vznikal a zároveň jsme pomáhali našim přátelům a příbuzným, kteří v té době umírali. Takto jsme se s naší prací v praxi seznamovali.

Ze setkání uspořádaném v Bystrém k desetiletému výročí fungování obecně prospěšné společnosti Domácí hospic Setkání.
Domácí hospic Setkání v Rychnově pomáhá deset let. Podpoří ho benefiční koncert

Takže to byla skutečně cesta od úplného začátku. Měli jste nějaké předchozí zkušenosti?
Nikdo z naší původní skupinky nic podobného nedělal. Domácí hospice v té době teprve začínaly. Já jsem se k tomu dostala proto, že jsme v té době doprovázeli těžce nemocnou maminku mého manžela. Kamarádka mě oslovila, jestli nechci přijít na přednášku paní Sieberové o hospicové péči a mě toto téma oslovilo. Byla na ní i zdravotní sestřička, která u nás později pracovala. O tuto problematiku se tehdy zajímal i náš pozdější lékař, takže jsme se takto sešli z různých stran ve stejnou dobu. Následně jsme se jeli do Hořic podívat, abychom zjistili, jak se to dělá. To nás bylo asi šest nebo sedm. Všechno se to semlelo během krátké doby.

Co následovalo?
Základní tým lidí, kteří potom spolu začínali, se tvořil asi půl roku. Původně jsme chtěli fungovat pod nějakou organizací, ale to se nám nedařilo. Rozhodli jsme se, že to zkusíme sami. V září 2013 jsme sepsali zakládací smlouvu a na Krajském soudu požádali o registraci obecně prospěšné společnosti. K tomu došlo v prosinci. Mezitím jsme začali shánět peníze, materiál, auta, přístroje a vhodné prostory. Ze začátku jsme opravdu neměli vůbec nic. V březnu jsme měli zaregistrovány zdravotní služby, za další rok i sociální poradenství a později jsme se zařadili do sítě sociálních služeb Královéhradeckého kraje.

„Přestože je to těžké téma, tak vím, že se i toto období dá prožít hezky, když je rodina pospolu a pomáhá si. Často pak dochází i k usmíření letitých sporů. Řada lidí nám potom říká, že si nikdy nedovedli představit, že umírání může být svým způsobem i krásné.“

Jak těžké bylo sehnat lékaře?
Dva lékaři se k nám přidali hned od začátku. Našim lékařům v nemocnici chyběl dostatek času na pacienty a cítili touhu nějakým způsobem vynahradit to, co nemohli při své práci dát tak, jak by chtěli. V hospici mohou u pacientů být tak dlouho, jak je potřeba. Můžeme si s lidmi povídat a skutečně je doprovázet. Nejde pouze o zdravotní péči, ale také o rozhovory nebo společně strávený čas s rodinou. Snažíme se, aby si blízcí pacientů uvědomili a vážili si toho, že jde skutečně o vzácné poslední dny nebo týdny, kdy mohou být spolu. Sama jsem zažila, že mi to v případě naší babičky také úplně nedocházelo a dospěla jsem k tomu až díky rozhovorům se zdravotní sestřičkou.

Zní to možná zvláštně, ale vaše osobní prožívání odchodu blízkého muselo být z hlediska vaší práce velkou zkušeností.
V té době jsem měla dcery ve věku 13 a 16 let a zprvu mi nedocházelo, že bychom měli všichni v rodině mluvit o takových věcech, jako je třeba pohřeb nebo jak to bude vypadat, když babička umře, a to v době, kdy babička žila. Hospicová sestřička nás jemně vedla a holky se začaly ptát na různé konkrétní věci. Člověk má tendenci myšlenky na smrt v mysli odsouvat a pak najednou už není čas. Z praxe vím, že to každý z rodiny vnímá jinak. Někdo je třeba ve fázi takzvaného popření a upíná se na to, že se jeho blízký uzdraví, další je s realitou smířený. Naším úkolem je rodiny vést a dojít ke konci tak, aby byly smířené. Ne vždy se to povede, ale pokud ano, je to pro rodinu velké požehnání. Sama jsem to zažila. Holky měly babičku moc rády. Vím, že to zní strašně, ale díky tomu, že si s ní mohly povídat nebo ji třeba česat i v posledních dnech jejího života, dostaly velký dar do života, posílilo je to. Přestože je to těžké téma, tak vím, že se i toto období dá prožít hezky, když je rodina pospolu a pomáhá si. Často pak dochází i k usmíření letitých sporů. Řada lidí nám potom říká, že si nikdy nedovedli představit, že umírání může být svým způsobem i krásné. Někdo říkal, že je to takové „krasosmutné“.

Vyhlášení soutěže se uskutečnilo v úterý 10. října v Hradci Králové.
FOTO: Dobromysl a Tékáčko. Nejlepší inovativní projekty jsou z Rychnovska

Jste s rodinami v kontaktu i po smrti jejich příbuzného?
Jde nám o kvalitní zdravotní péči, ale stejně tak o celkovou péči o člověka, o jeho potřeby a potřeby rodiny. Jsme k dispozici nejen během doprovázení, ale i potom. Pokud si to rodina přeje, sestry přijedou i přímo při úmrtí a pomáhají při péči o tělo zemřelého a zůstávají tak dlouho, jak je potřeba. Nabízíme pozůstalým i možnost dalších setkání nebo i službu terapeutky, je-li potřeba. Jednou za rok pořádáme setkání s pozůstalými, kdy se koná bohoslužba za všechny pacienty, které jsme za celý rok pomáhali doprovázet a potom zveme příchozí na malé setkání s pohoštěním.

Sociální zařízení, například domovy pro seniory napříč republikou se potýkají s nedostatkem pracovníků. Týká se to i vás?
Není to jednoduché. Tuto práci mohou dělat lidé, kteří zvládnou přítomnost smrti, což ne každý dokáže zpracovat. Potýkali jsme se s nedostatkem zdravotních sestřiček, které v současné době již máme, ale potřebovali bychom do týmu ještě další lékaře. Nyní máme dva. Pokud má někdo touhu pracovat v hospicu, většinou k tomu má nějaký vnitřní důvod. Nemusí to být jen zdravotní sestry nebo sociální pracovníci, u nás jsou lidé i původně jiných profesí. Když to má člověk v srdci, to místo si ho najde… a může to být třeba administrativní pracovník nebo i dobrovolník.

Jak se péče o umírající za deset let vaší činnosti změnila a jak se změnilo povědomí o úloze domácích hospiců?
Když jsme začínali, dělali jsme osvětové akce a lidé často tušili jen mlhavě, co je to hospic. Od té doby se to změnilo. Narážíme však na to, že dokud nás člověk nepotřebuje, tak se o toto téma moc nezajímá. Osvěta je dobrá, ale důležitá je i vlastní zkušenost. Myslím si, že by se měla zvýšit podpora pečujících. Většina našich pacientů je ve starším věku a potýkáme se s tím, že jejich děti se ještě potřebují starat o své děti a nemohou opustit práci. Mnoho lidí by rádo pečovalo o své blízké, ale nemohou.

Pozvánka na akci Rychnov pomáhá během.
Rychnov pomáhá během, první ročník akce podpoří místní Oblastní charitu

Na internetových stránkách avizujete, že neusilujete o urychlení ani oddálení smrti. Nicméně předpokládám, že lidé mají tendenci ji oddálit.
Někteří ne. Mají pocit, že pro nemohoucího člověka bude lepší, když nastane konec. Stalo se nám několikrát, že nás žádali, abychom pacientovi něco píchli a už to skončilo. To samozřejmě nejde. Může to být velkou únavou pečujících, když je doprovázení dlouhodobé. Někdy se stane, že teprve dva nebo tři dny před smrtí člověk řekne něco důležitého. Kdo je na tom relativně dobře, smrt oddaluje a snaží se tu být co nejdéle.

Jak souvisí vaše úloha s paliativní péčí, o které se v posledních letech hodně hovoří?
Paliativní péče je léčba bolesti a dalších symptomů doprovázejících nemoc, ale člověk ještě nemusí být úplně na konci života. My jako hospic se staráme o ty, kterým byla ukončena veškerá aktivní léčba, tedy například chemoterapie nebo ozařování a jsou v takzvaném terminálním stavu. Léčíme bolest a další symptomy doprovázející nemoc, ale pacient už není aktivně léčen. Nastupujeme poté, co všechno ostatní selže a lékaři konstatují, že již nemají, jak pomoci. V paliativní péči tak pokračujeme, snažíme se pacientovi zajistit co největší komfort po fyzické zdravotní stránce i lidské. Aby se cítil co nejlépe, i když jeho tělo už selhává. S rodinou takto spolupracujeme při jeho doprovázení ke konci života. I proto jsou naše sestřičky a lékaři v jiné pozici, než v nemocnici, kde pacienty léčí a snaží se život zachránit.

Zdroj: Youtube

Co si z vaší zkušenosti lidé před koncem života nejvíce přejí?
Myslím si, že usmíření v rodině, to je velice časté. Ne vždy se to povede. Několikrát se stalo, že pacienti na tom byli velice fyzicky špatně a zdálo se, že nastává konec, ale potom žili ještě dva či tři týdny. Zdálo se, že na něco čekají, ale my jsme nevěděli, na co. S příbuznými potom hledáme, co by to mohlo být nebo na koho ještě čekají. Několikrát jsme zažili, že to bylo čekání na to, až se s jejich odchodem smíří partner. Umírající to třeba už nedokáže říci, ale cítí to srdcem a dává signály. Jeden pacient takto čekal na telefonát od vnuka. Potom spolu pět minut mluvili a pacient záhy odešel. Někdy je neuvěřitelné, za jakých podmínek tělo dokáže smrti vzdorovat. I proto je velice důležité mít doma dobré a otevřené vztahy.

Stalo se vám, že se pacient vyléčil anebo se výrazně změnila původní prognóza?
Úplně vyléčeného člověka jsme neměli. Nicméně znám hospice, kde k tomu došlo. Měli jsme však několik případů, kdy pacient přišel z nemocnice a prognóza hovořila o týdnu či dvou života, ale on doma pookřál a žil řadu dalších měsíců. Není to obvyklé, ale stává se to.

Stezka provádí po objektech československého opevnění budovaného na hřebenech Orlických hor mezi lety 1936 až 1938. Místy, kde se stovky mužů na začátku podzimu 1938 připravovaly na obranu své vlasti.
Naučná stezka Opevnění Rokytnicka zavede do časů ohrožení republiky

Kolik míváte pacientů?
Je to v průměru zhruba 35 až 40 lidí ročně. Většinou se jedná o čtyři až pět pacientů najednou. Ale je to velmi různé.

Jaké je jejich věkové rozpětí?
Nejmladšímu bylo 16 let. Nejčastěji jde o 60 až 70 let, ale v poslední době i okolo padesátky. Většinou jde o onkologické pacienty, kde je věk velmi různý. Nedá se říci, že si smrt vybírá jen staré lidi.

Jakou úlohu ve vašem povolání hraje víra?
Každý člověk má spirituální část sebe sama. Náš tým je složený z věřících lidí, víra nám pomáhá zvládnout všechno, co je s naší prací spojené. Samozřejmě však nedoprovázíme jenom věřící. Nabízíme i služby duchovního, ale nikoho nepřesvědčujeme. Duchovní témata otevíráme, to je součástí hospicové péče, ale většina pacientů je nevěřících nebo mají víru spojenou s náboženstvím a církví, se kterou třeba nemají dobrou zkušenost z minulosti. Někteří pacienti se v průběhu nemoci vracejí k víře, se kterou přišli do styku v dětství. Několikrát se stalo, že se pacient chtěl nechat i pokřtít, protože měl v srdci touhu. V takovém případě domluvíme setkání s duchovním. Na konci života jsou duchovní otázky v nitru člověka velmi časté.

Co byste vzkázala lidem, kteří mají těžce nemocného blízkého člověka?
Aby se neobávali se na nás obrátit, i když pouze pro informace. Lidé to často odkládají a pacienti se k nám dostávají na několik posledních dnů. Potom už nemáme čas udělat moc práce. Často stačí si jen popovídat, zeptat se, co se dá dělat, máme také dobré brožurky s informacemi. Pečujícím to pomůže srovnat si věci v hlavě a lépe se připravit na to, co přijde. Pokud jsou lidé informovaní, vždy se těžké situace lépe zvládají.