Jedním ze sídel tohoto starého šlechtického rodu se staly i Častolovice, kde tamnímu zámku po revoluci vdechla nový život Franziska Diana Phipps Sternbergová. Její aranžérské umění se přitom otisklo i do podoby interiérů Hradu a zámku v Lánech.

„Nikdy bych nerestituovala, kdyby nebylo Havlových. Přiměla mě k tomu celá ta tehdejší atmosféra, byla fantastická. Pohltilo mě to a pořád vím, že celé ty dva roky, co jsem byla na Hradě, stály za všechno ostatní,“ tvrdí dcera posledního poválečného majitele častolovického zámku Leopolda Šternberka a jeho ženy Cecilie.

Právě kvůli Častolovicím, kde Diana strávila část svého dětství, se musela vrátit i ke svému rodnému příjmení. Na dobu po revoluci, kdy se pustila do renovací a zařizování, vzpomíná ráda.

„Všechny ty dobré textilky měly potíže, dalo se koupit nekonečné množství látky velmi levně. A to jsem měla to privilegium, že jsem pro ně jela s Olgou Havlovou a kupovala látky pro Lány, Hrad, a tak jsem pak kupovala i pro Častolovice. To „dávání věcí dohromady“ bylo bezvadné. Byli jsme první privátní zámek, který se znovu otevřel veřejnosti. To mně lichotilo a byla jsem na to pyšná. Proto si dnes stěžuji, protože nechci, aby úroveň klesla. Chci, aby častolovický zámek vzkvétal,“ říká.

Dění na častolovickém zámku však nyní sledujete už jen zpovzdálí. Dáváte prostor svému nástupci?
Nebydlím v Častolovicích, protože si myslím, že musím dát mému vnukovi šanci, aby tomu tady trochu porozuměl. Už je tu částečně nastěhovaný. Chci, aby k Častolovicím získal vztah a rozhodl se, jestli to chce dělat, nebo ne. Byla jsem dost nemocná a teď je to trošku lepší a možná také ne. Ale chci se vyhnout stresu tady. I když jsem trochu stranou, stále to doléhá. Vadí mi, že moje kočky jsou smutné, když v Častolovicích nejsem tak často. Stýská se mi po nich, po květinách a po zvěřinci a trochu po těch knihách tady v knihovně.

Vybrala jste si vnuka sama jako svého pokračovatele?
Myslím, že to bylo rozhodnutí celé rodiny. Pro mě je to těžké. Když něco budujete třicet let, nerada vidíte změny, je to ale sobecké. Život jde dál. To je důvod, proč si myslím, že vnuk by měl žít na zámku bez mého dohledu a sžít se s prostředím v Čechách. Vyrůstal v Rakousku a je to pro něj velká změna.

Bavíte se s ním anglicky nebo německy?
Nikdy nemluvím německy, když nemusím. Mluvím i se zvířaty v našem zvěřinci anglicky. Mám je skoro všechny pojmenované. Také letos máme nové přírůstky, každoročně to jsou hříbátka a zrovna nedávno jsem Juanovi (samci lamy) koupila novou holku, mladou lamu.

Letos se zvěřinec ocitl kvůli silným dešťům pod vodou…
A to byli lidi tady fantastičtí. Přišli v noci a stěhovali všechna zvířata do sucha.Na zámku v Častolovicích byla zvířata pořád. Už moje matka měla opičku, papouška a dokonce i ochočenou srnku. O psech ani nemluvě.

Četla jsem v knize Vaší maminky Cesta – Paměti české aristokratky, že opičky taky někdy nadělaly pěknou paseku…
Jo. A rády míchaly krémy na obličej s pudrem a pak to mazaly na zeď.

Z toho, co jsem se dozvěděla, Vaši rodiče asi žili dost nekonvenčně.
Oba byli velmi zábavní, i když každý jinak.

Jak jste se tehdy na rodiče dívala?
Někdy jsem se za ně styděla, asi je to u dětí normální. Můj otec mě učil písničky, které nebyly zrovna vhodné, a já je pak zpívala ve škole. A také proto, že nevypadal jako ostatní tatínkové. Byl dva metry vysoký, kulhal, chodil s holí a nosil velké klobouky. Měl jednu nohu totálně chromou, po zranění z první světové války. Když mu chtěli nohu amputovat, moje babička řekla: „Buď před bohem nebo před lidmi bude stát na dvou nohách.“

Když jsme žili v emigraci na Floridě, můj otec viděl nějakou červenou věc, o které si myslel, že to je poštovní schránka a snažil se do ní strčit dopis. Četl tam „táhnout“, tak zatáhl. Rozječely se sirény, bylo to poplašné zařízení. Hasiči přijeli a byli hodně překvapení. Bylo to v novinách, co provedl hrabě z Československa.

Nadšená jste z toho asi nebyla…
I to, že napsali hrabě, mně ve škole určitě nepomohlo. Naopak. Spolužáci neznali titul hrabě, nevěděli, co to je, znali slovo „count“ jen jako počítat. A já jsem se přitom snažila mezi ně „zapadnout“.
Moje matka nás živila tím, že dělala keramické šperky. Pronajala si obchod na dost frekventovaném místě u moře. Obchod byl dlouhý. Ukrojila z něj první část, kde byla výloha, a to byl náš obchod. Pak byl malinkatý obývací pokoj, v němž spala ona. Za ním pak byla pracovna, kde dělala šperky, ale už nezbylo místo na koupelnu. A protože stropy byly dost vysoké, vymyslela si, že bude nad záchodem, lezli jsme k vaně po žebříku. A když někdo chodil venku, mohl vidět toho, kdo právě seděl nahoře ve vaně. Bylo to taky trochu zvláštní.
Já jsem spala v pracovně. Když tam přijel můj otec, nebylo už místo, tak mně v blízkosti pronajali pokoj. Bylo to asi na jeden rok, měla jsem to velmi ráda. Cítila jsem se totálně nezávislá, bylo mi čtrnáct. Když pak dostali dohromady dost peněz, aby můj otec mohl jet do Evropy, nastěhovala jsem se zpátky do obchodu a pak zase zpátky do penzionu. Pořád jsem se stěhovala. Od té doby asi ráda šoupám nábytkem. Matka s ním také pořád šoupala.

Pobavilo mě, když vzpomínala na setkání s dramatikem Tennessem Williamsem, o němž netušila, co je zač, a protože byl Američan, zeptala se ho, jestli je businessman. Těch slavných osobností, které jste poznala i Vy sama byla spousta, ne?
Bylo jich hodně a někdo se mě ptal, čím to je, že znám jen známé lidi. Ale když jsem je potkala, byli mladí a známí ještě nebyli. Já sama jsem nikdy neměla pořádné vzdělání a instinktivně jsem tíhla k lidem, kteří byli velmi chytří. Oni mi řekli, co mám číst a na co se mám dívat. Někdy to je lepší než školy.

Z těch míst, které jste procestovala, které vám zůstalo v srdci asi nejvíc?
To, kde jsem byla doma – Anglie. Měla jsem Anglii strašně ráda. A to bylo i díky mé matce, že jsem tam vůbec byla, protože když umřel můj manžel a já věděla, že nechci vychovávat svoji dceru v Americe a chci do Evropy, chtěla jsem do Francie, protože tam jsem měla všechno strašně ráda. Moje matka ale říkala: „Nikdy nebudeš opravdu spokojená v zemi, kde řeč ti nebude tak blízká jako angličtina.“ Odmalička jsem mluvila a četla anglicky.

Vaše rodina musela Častolovice opustit hned dvakrát – za německé okupace a pak v roce 1948. Vraceli jste se při rozmluvách s rodiči do Častolovic?
Ne. Pro moji matku to byla uzavřená kapitola, i když mezi těmi lety 1945 a 1948, než jsme odjeli, tady hodně pracovala. Našla zámek po Němcích v totálním chaosu. Dávala to do pořádku a bavilo ji to. Stejně jako mě v roce 1992. Otec pracoval na restartování celého hospodářství.

Měla jste pro rodiče už větší pochopení, když jste byla starší?
Ano, byli sice jiní, ale vždycky jsem měla obdiv pro oba. Čeho si u nich hodně vážím, že nikdy neříkali, co všechno ztratili. Dívali se vždy dopředu a nenaříkali. Moje dcera si myslí, že já si pořád jen stěžuji. Je to asi pravda, ale mám pocit, že říkat, jak je vše báječné, co se tady udělalo, je nedůstojné, když jsem to udělala já.

Jak jste se na to dívala, když se maminka pustila do sepsání svých životních příběhů?
Říkala jsem jí: „To nemůžeš psát, to je moc otevřené.“ Ale teď vím, že je to dobrá kniha. Originální pohled na tehdejší dobu.

Nechystáte také nějakou vlastní?
Když jsem dokončila knihu o tom, jak levně si aranžovat byt nebo dům, vydavatel Random House mě požádal, abych pro ně napsala další knihu. Mám stále s nimi kontrakt. Už tehdy jsem napsala trochu o svém dětství, ale od té doby nic. Chtěla jsem titul Leftovers (zbytky či drobky) a podtitul Memories, mostly about Food Mostly about Food (Paměti, převážně o jídle). Nacpala bych tam i pár jiných věcí. Ale Častolovice a celé hospodářství mě totálně zaměstnávalo. Ani teď nemám na to čas, všechno mně trvá asi pětkrát tak dlouho než dřív. Je mi 84 let. Ale naděje je vždycky.

Zájem domácích turistů o častolovický zámek je letos velký. Lákají je sem prohlídky zámeckých interiérů, ale i park se zvěřincem, oborou a proslulá růžová zahrada. Kromě nových přírůstků v zámeckém zvěřinci se mohou těšit díky Hubálkovým z Kostelecké Lhoty na novou kuchyni v zámecké restauraci. „Jídlo je teď mnohem lepší,“ pochvaluje si Diana Phipps Sternbergová. Také altán Gloriet s občerstvením u zámeckého rybníčku pookřál, díky Petru Václavíkovi.