Má z nich jiný příjem: úrok v penězích a přímětky v naturáliích. Z urbáře vidíme, že jsou jednotlivým poddaným vymezeny dost rozdílně.

Jsou to starodávné úvazky, zčásti určené podle majetnosti (kterou arci nikdo neměřil, jenom kdysi odhadl), zčásti o nich rozhodly okolnosti jiné, někdy iracionální a záhadné.

Takový už je středověk 
– království výsad a výjimek. Za to je setrvačný. V Rovném Ondra Rychtářů platí úrok velice malý, protože je asi potomek rychtáře (odtud příjmení) a rychtářovi se slevovalo.

Všichni všude platí peněžitý úrok dvakrát do roka, přímětky odvádějí třeba už z Dobrého zčásti také v obilí, z pohorských vsí, jako byl Rovný, jen v podobě slepic a vajec.

Sedlák v Rovném platí dvakrát ročně, o Jiřím a o Havlu, 9 až 13 českých grošů, dále přináší pánu ročně 2 slepice a přidá 1 denár „po slepicích“, zřejmě za kus slepice slevený, a k tomu 15 až 22 vajec.

Hodnota věcí byla jiná než je dnes

Kolik to vlastně platil? Hodnota groše se měnila a hodnota věcí byla jiná než dnes.

Kdybychom přepočítávali groše úroku třebas na ty slepice – místo půlky slepice dal poplatník pouhý denár, což je sedmina groše, ale ve skutečnosti byla slepice spíš za půl groše – tak si ji započítávala do svých příjmů panská kancelář – pak by asi těch dvakrát dvanáct grošů sedláka Matěje Pavelců odpovídalo hodnotě 48 slepic.

Kdybychom dosadili za každou slepici naši dvacetikorunu, za vejce korunu, činil by roční odvod pánovi asi tisíc korun.

Řeknete: nic tak horentního. Nota bene hodnota peněz čím dál víc klesala a úrok se tím vlastně zmenšoval. Uvažme ale zase, že na poddanských statcích peníze nebyly, z plodů země se sytila rodina, ale prodávalo se máloco. Tak byla přec jen starost, jak sehnat peníze k placení. Pravda, přijdou jednou mnohem horší časy.

Zahradník měl povinnost o něco menší než sedlák. V Rovném tak 6 či 7 grošů dvakrát do roka, jednu až dvě slepice, někteří k tomu denár „po slepici“ a každý k tomu asi 10 vajec.

Čímpak se domkář bezzemek živil?

Tu a tam se na vesnicích, dlouho výhradně selských, objevili první domkáři bezzemci.

V Rovném do třicetileté války jenom jediný. Jak čteme: „Václav Trojovský, na obci vystavený, neplatí své vrchnosti žádného platu.“ Čímpak se asi živil?

Z Rovného také chodili na Velkou Deštnou na čižbu, čili lapat ptáky na vějičku. Dovídáme se to ze soudních spisů ke sporu o hranice lesů mezi panstvími.

Pan Jaroslav Trčka si jako svědky a pamětníky přivedl mezi jinými lidi z Rovného, rolníka Hrůzu a dále Matěje Kutinu a Marka Hrstku.

Ti dva, zřejmě starci mívali prý na té hoře před mnoha lety čihadlo na ptáky. A aby k němu trefili, dělali si na stromech značky – „lízy“, které teď druhá strana ve při, totiž Solničtí, mylně považuje za vyznačení hranic majetků.

Jan J. Škoda