Miroslava Pecháčková
majitelka muzea hraček
Osobně nemám potřebu používat facebook a podobné sociální sítě. Za přínos tohoto fenomenu současnosti ale považuji to, že lidé se společným zájmem se mohou rychle dorozumět. Pokud narazím na diskuzi, která mě zajímá, ráda si přečtu názory ostatních.

Jiří Mach
vedoucí dobrušského muzea

Sociální sítě skutečně nejsou mým problémem. Nemám tolik času, abych jej mohl utrácet zbytečným tlacháním.
Občas se podívám na internetové diskuse k některým článkům. Bohužel devadesát procent z nich ničím jiným než tlacháním nazvat nelze. A to ještě volím eufemismus.
Nejsem tedy ani na facebooku ani na twitteru ani jinde.
Nicméně ony příspěvky na sociálních sítích přece jen o něčem svědčí. Jednak na nich lze vnímat určité nálady ve společnosti, jednak svědčí o stavu společnosti samé. Ani jedna z uvedených možností není však povzbuzující.
V prvním případě se až příliš často projevuje nenávist, někdy až ve svých krajních, ba i vulgárních formách. Jde zejména o výraz zoufalé a bezmocné odezvy nad neschopností špiček Evropské unie racionálně řešit uprchlickou krizi.
Pak se objevují tendence přiklánět se ke zkratkovitým a ve své podstatě rovněž iracionálním řešením. Ale nenávist a s ní spojená neochota naslouchat názorům jiných se objevuje téměř ve všech tématech, což je poněkud znepokojující.
To pak souvisí s druhou stránkou, tedy obrazem stavu společnosti. Svědčí to o značném úpadku vzdělanosti, který, jak se obávám, připravované školské reformy spíše ještě prohloubí.
Tento problém se týká především mladé generace, protože sociální sítě jsou především jejím prostorem. Nicméně zůstávám (třebas i neodůvodněným) optimistou, protože lidstvo i náš národ dokázal v minulosti vybřednout z daleko horších krizí.
Ale bez povšimnutí by to zůstat nemělo. ⋌(red)