'Člověk by měl být vždy připraven přežít'

Hostem pořadu PéHá, který vysílá Český rozhlas Hradec Králové vždy v pátek dopoledne, byl minulý týden generálmajor ve výslužbě Miroslav Štěpán, někdejší generální ředitel Hasičského záchranného sboru České republiky. S moderátory Ladou Klokočníkovou a Miroslavem Vaňurou si povídal především o tom, jak se z hasičů stali záchranáři.

Začínal jste u dobrovolných hasičů. Už za dob Rakousko-Uherska jsme prý patřili mezi země, kde bylo nejvíc dobrovolných hasičů na obyvatele.
Je logické, že jsem začínal zrovna tam. Pocházím z vesnice u Dobrušky a k technice jsem měl vždycky blízko. V obci často vrčela hasičská stříkačka, takže už jako malí kluci jsme se kolem toho točili. Začínal jsem u dobrovolníků a 1. dubna 1973 jsem nastoupil k profesionálním hasičům v Rychnově nad Kněžnou.

A jak to bylo dál? Ve výslužbě jste teprve od loňského listopadu, takže to byla dlouhá cesta…
Chtěl jsem vstoupit k výjezdovým hasičům, jenže měl jsem maturitu, tak mě dali dělat prevenci na inspekci požární ochrany. Začal jsem vnímat, že je skutečně lepší a efektivnější požáru zabránit, než hasit. Lákalo mě zjistit, proč k tomu dochází a jak fungují všechny ty procesy. Tam vzniklo mé rozhodnutí obor vystudovat, takže jsem šel na Vysokou školu báňskou, obor technika požární ochrany a bezpečnosti průmyslu.

Hasičská práce se hodně změnila. Co vlastně v tom sedmdesátém třetím dělali hasiči a co všechno dělají dnes? A co vůbec dělají hasiči, když nehoří?
Na tuto otázku vždycky odpovídám: Co dělá voják, když není zrovna válka? Voják samozřejmě cvičí a trénuje a u toho hasiče je to totéž. Nehledě na to, že má spoustu techniky, kterou je potřeba udržovat. Ale mám-li srovnat hasiče před čtyřiceti lety a dnes, tak tenkrát to byly jen požáry. Dnes toho mají na starosti mnohem víc a hašení požárů tvoří jen část zásahů. Zbytek tvoří práce obecně záchranářské a pomoc v nejrůznějších stavech tísně. Hasiči pomáhají u dopravních nehod, odstraňují sníh z veřejných budov, následky po vichřicích a únicích různých chemických látek, olejů, pomáhají při živelních pohromách a povodních. Je to vlastně univerzální služba.

Léta jste působil v Hradci. Jak na tu dobu vzpomínáte?
To bylo na konci osmdesátých let. Byl jsem jmenován okresním ředitelem Sboru požární ochrany v Hradci Králové. Na přelomu let 94 a 95 se začalo vážně hovořit o integrovaném záchranném systému, začaly vznikat jeho první kontury. Společně se svým přítelem doktorem Štětinou, tehdejším ředitelem zdravotnické záchranné služby, jsme začali tvořit fragmenty integrovaného záchranného systému. Bylo to dobře, protože v roce 97 přišly povodně. To bylo velké zděšení. A stát a veřejná správa na to připraveny nebyly. My jsme základy už měli.

Člověk podle vás musí být vždy připraven na to, že nepůjde elektřina: mít doma svíčky, sirky, baterku, tři čtyři balení vody, mouku, sekerku a rádio s náhradními monočlánky. Lidé se tím moc neřídí, viďte?
Hasičský záchranný sbor už před lety převzal úkoly bývalé civilní ochrany. Proto jsme se vždycky snažili vybudovat komplexní systém ochrany obyvatel, ochrany člověka a jeho zabezpečení. K tomu samozřejmě patří i otázka nouzového přežití a také výchova k tomu, aby lidé měli víc pokory k přírodě, k živlům. Všude se může něco stát. Dopravní nehody, auta převážející nebezpečné látky, fabriky tady máme, hlavně chemický průmysl. Prostě vychovávat lidi k tomu, aby se v určitých situacích mohli postarat sami o sebe. To znamená nestavět domy v zátopové oblasti, a když už tam je, tak aby lidé věděli, kam se v případě povodně odstěhují. Musejí být připraveni přežít, i když nepůjde elektřina.

Ve funkci generálního ředitele Hasičského záchranného sboru jste působil od roku 1997. Bylo to těžké rozhodování jít do Prahy a přijmout tuto funkci?
To bylo v mém životě asi nejtěžší rozhodování, protože do té doby byla frekvence mých předchůdců ve funkčním období myslím asi tak jeden a půl roku, takže i já jsem si samozřejmě musel být vědom, že vstupuji na půdu, která je velmi horká. A byla z toho téměř patnáctiletá mise. Křest však nebyl ohněm, ale vodou, povodněmi v roce 1997. Bylo to natolik vážné téma, že se tím zaobírali i politici a já jsem v tom viděl obrovskou příležitost dokončit transformaci civilní ochrany i hasičského sboru.

Předpokládám, že dovršení této transformace je jedním z největších úspěchů vaší kariéry na tomto postu.
Ano. Byl to nejsložitější úkol, do jakého jsem se pustil. To, co tady je, je univerzální systém pomoci pro nejrůznější stavy nouze.

Není vám smutno, když vám teď vaše dílo v podstatě někdo rozebírá pod rukama?
Jsem nešťastný z odpovědi premiéra Nečase na interpelaci, co udělá se záchranným sborem. On vlastně říká, že nic a nechá ho zlikvidovat, protože jestliže Hasičský záchranný sbor má na příští rok plánovanou úsporu jeden a půl miliardy, a jeho celoroční výdaje jsou 1, 2 miliardy, tak každý, kdo umí počítat do dvou, zjistí, že musí zavřít vrata, zatlouct je velkými hřeby a ještě bude muset tři sta milionů složit. Že to je prostě něco nenormálního. A že organizace, která požívá důvěry a funguje velmi dobře, bude zlikvidována, protože si tato vláda umanula,že ušetří na Hasičském záchranném sboru. Mě strašně sžírá, že občan tady měl fungující službu a teď ji někdo zlikviduje, aniž by si položil otázku, co bude dál. Nikdy jsem si ani nemyslel, že budu svědkem něčeho tak dramatického.