Chtěl by někdo znovu zavést v některé oblasti života cenzuru? Odpověď je jasná – kdo se s ní v životě setkal, zavrhuje ji stejně jako generace, která si pod tímto slovem neumí nic konkrétního představit, protože cenzuru nezažila. Patří sem také lidé, kteří se koncem minulého století snažili o pořádání hudebních festivalů či akcí jiných kulturních žánrů. Už nikdy by vážně cenzuru do žádné oblasti nezaváděli, snad jen pro nejtvrdší extrémisty.

Festival rozmetaly pendreky

V polovině 70. let se snažil angažovat v kulturním dění Zdeněk Marek, který pořádal Jazz–rock–folk festival v přírodním divadle ve Valu u Dobrušky. „V roce 1976 se nám podařilo festival uspořádat, o rok později už nás rozmetaly pendreky. Měl tu mít dostaveníčko i Václav Havel, což se bezpečnost samozřejmě dozvěděla. Byli jsme spojení s Jazzovou sekcí Karla Srpa, která nám pomohla se zajištěním dalších kapel, všechno však padlo,“ vzpomněl si Zdeněk Marek. Slovo cenzura mu zní víc než nebezpečně. Jakmile stát nebo nějaká vedoucí síla začne cokoliv omezovat, vnímá to špatně. Jedinou korekcí, kterou považuje za možnou, je autocenzura. „Člověk by v době demokracie měl být na takové výši, že bude kontrolovat sám sebe, než něco vypustí z úst. Ale kdo to dokáže?“ přemýšlí Marek.

Filmy převážně ze socialistického bloku a Sovětského svazu

Stanovená procenta, kolik promítat českých filmů, tvorby tzv. východního bloku a západních snímků, měl za totality zadaná šéf rychnovského kina Jaroslav Havel. Sedmdesát procent muselo být ze socialistického bloku a Sovětského svazu, třicet procent kapitalistické provenience. „Paradoxně na konci osmdesátých let některé filmy z tehdejšího Sovětského svazu patřily mezi ty nejlepší,“ vzpomíná Havel. A dodává, že jedním z největších „průšvihů“ bylo Pokání režiséra Tengize Abuladzeho z tehdejší sovětské resp. gruzínské produkce.

Sám měl zakázané oblíbence, ale znal i zdroje, jak se k nim dostat. Navštěvoval semináře filmových klubů a škol, které byly trpěné s nevolí jako semeniště podvratných živlů. „Semináře byly moc fajnové, stejně tak koncerty v rámci filmových škol. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal i k neoficiální kultuře. Nikdo po mně nijak neskákal,“ dodal Havel.

V současné kultuře považuje Jaroslav Havel jako ředitel společnosti Kultura za problém například fakt, že se nepromítá třeba více tuzemských filmů jako letošní titul od Marie Poledňákové, které hodně pomůžou návštěvnosti. Podobně v divadle, pokud nepřijedou umělci, kteří jsou známí z televize, programy příliš netáhnou. Havel je však přesvědčen, že to nemůže nikdo ovlivňovat.

Cenzurovat fašistické a rasistické projevy

Jediná oblast, kde by byl pro cenzuru, jsou fašistické a rasistické projevy a strany či sdružení, které tyto myšlenky propagují. Pochvaluje si svobodu slova a možnost cestovat. „Doba není jednoduchá a ještě nebude, ale jinak jsem spokojen,“ konstatuje Havel.

Cenzuru v pravém slova smyslu profesně nezažil Libor Stolín, vedoucí týnišťského Kulturního centra. Vzpomíná, že v mládí se nedostal na koncert Pražského výběru, který byl zrušen. Má zkušenost, že kultura se v současnosti dostává na chvost všech potřeb a jako pomyslný „cenzor“ působí ekonomika. „Mrzí mě, jak národ začíná zapomínat, že naše dějiny se vždy motaly kolem kultury. Lidé přestávají chodit do divadla, na koncerty, do kina. Chápu, že doba je tak uspěchaná, že po práci na to nemají čas ani chuť. Taky finanční nároky některých hvězd, které bych třeba chtěl pozvat, jsou pro tak malé město neúnosné. Mám jen obavu, abychom nezakrněli u televize. Cenzuru by potřebovala politická scéna, míní s nadsázkou: „Ale kdo by to asi tak měl cenzurovat?“

Nechce říkat přímo cenzuru, ale korekci v programu některých televizí by si podle vedoucího dobrušského kina Pavla Štěpána zasloužili nejspíše diváci. „Dozvěděl jsem se například, že dnes existují třeba kvóty na černobílé vysílání. Taková je většina kvalitní starší tvorby. Dost mě to překvapilo,“ uzavřel úvahu Štěpán.