Vzít si jen tak cestovní pas nebo občanský průkaz, finanční hotovost či kreditní kartu a vycestovat, kam se zamane, to byla před rokem 1989 úplná utopie. Byrokracie a všemožná omezení číhala na každém rohu. Cestovat do zahraničí se dalo pouze do států takzvaného východního bloku, mezi které patřilo východní Německo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a do roku 1981 ještě také Polsko.

V prosinci 1981 však Polsko, do kterého dnes už jezdíme aniž bychom jakkoli pociťovali hranici, vyhlásilo Polsko výjimečný stav a hranice se hermeticky uzavřely. Zůstaly pro turisty uzavřeny až do revoluce. Do ostatních východních států se cestovat mohlo, ale platila jistá opatření. S platným cestovním pasem bylo nejdříve potřeba zajít do Československé spořitelny a vyměnit si měnu příslušného státu. Při individuální cestě byl stanoven maximální denní limit a při zájezdu s Čedokem si bylo možné vyměnit pouze za 300 korun na osobu na celý pobyt.

Celní a devizové prohlášení

Před odjezdem si musel každý jedinec ještě řádně vyplnit tak zvané „celní a devizové prohlášení". Tam se zapisovalo vše, co si s sebou cestovatel do ciziny bral cennějšího, ale i kolik vyváží korun. Před návratem se musely doplnit veškeré věci, zakoupené v cizině. Vše bylo totiž na hranicích důsledně kontrolováno a při sebemenší nesrovnalosti i tvrdě postihováno.

Při cestách do zemí mimo východní blok, mezi něž patřila i bývalá Jugoslávie, to bylo o hodně složitější a dostupné jen skupině vyvolených. Při snaze zajet si na dovolenou například k Jaderskému moři začaly problémy hned na začátku roku. Do poloviny února si musel každý jednotlivec podat žádost o devizový příslib. Málokdy ale bylo vyhověno všem členům rodiny a nepomohlo ani odvolání. Někomu se to nepodařilo ani za celou éru socialismu a některým rodinám až po řadě let žádání.

Na koho se štěstí usmálo, neměl ještě úplně vyhráno. V řadě případů se stalo, že byl cestovateli odebrán pas těsně před odjezdem a nebo přímo na hranicích. Jistota byla, až když byla hraniční závora Československé republiky za zády.

Do Polska pro oblečení tranzitem

Na všechny cesty byly stanovené devizové limity. Nesmělo se vyvážet ani více korun, než byl povolený limit. A vlastnit v té době valuty bylo trestným činem, za který hrozilo vězení. Tajně sehnané valuty se tak ukrývaly ve všemožných skrýších a každý se na hranicích modlil, aby je celníci neobjevili.

I když jsme to měli za humny, cestovat do Polské lidové republiky, která byla naším spojencem, bylo téměř nemožné. „Několikrát do roka jsme si zajeli do Polska na nákup. Hlavně se kupovaly rifle, boty a další oblečení, které Poláci vyráběli pružně v módních trendech. Bylo to kousek a výběr byl velký a za dobré peníze. Naposledy jsme tam jeli legálně začátkem prosince v roce 1981. Překvapením bylo, když 13. prosince vyhlásilo Polsko výjimečný stav a hranice se hermeticky uzavřely," vzpomíná Jiří Krtička.

I když se situace v zemi asi po roce uklidnila, soudruzi měli takový strach, aby se proti nim nepostavil někdo i u nás, že hranice zůstaly pro turisty nadále zavřeny.

„Legálně se do Polska nesmělo, ale oblékat jsme se chtěli. Začal se tedy využívat tranzit. Ráno se překročily hranice do Polska, tam se dobře nakoupilo a pokračovalo se do východního Německa. Na tranzit bylo čtyřiadvacet hodin a i když občas soudruzi na hranicích prskali, že jsme byli v Polsku dlouho, nic dělat nemohli. V Německu se nakoupilo levné jídlo a benzín, někdy i nějaký elektrospotřebič, vše se dobře ukrylo a jelo se zpátky domů. To se praktikovalo asi dvakrát do roka až do roku 1989, kdy se hranice opět otevřely," vysvětluje, jak se za socialismu cestovalo, Krtička.

Jadran? Pro některé jen toužebný sen

Chorvatské moře, dnes běžný cíl letní dovolené pro statisíce Čechů, bylo před rokem 1989 pouze toužebným snem a bojem se socialistickou byrokracií a Státní bezpečností. Do tehdejší Jugoslávie se podařilo dostat jen pár vyvoleným a výjimečně i pár běžným smrtelníkům, které soudruzi pustili, aby se jen neříkalo, jak je zdejší státní zřízení špatné.

„Lákalo nás procestovat Jugoslávii, a tak jsme v roce 1973 zkusili štěstí a podali si hned začátkem ledna žádost o devizový příslib. Kladné vyjádření přišlo, ale ne všem členům rodiny. Následovalo tak odvolání a shánění známých, kteří měli v té době vliv a za všimné byli ochotni pomoci. Podařilo se to až na druhý pokus, kdy jsme měli příslib celá rodina," svěřuje se dnes Jiří Marek.

Následovalo tradiční byrokratické kolečko a shánění všemožných dokumentů a razítek. „Vysněná dovolená byla však stále ještě v ohrožení. V zaměstnání chybělo jedno razítko od funkcionáře KSČ. Ten nemohl překousnout osmašedesátý rok a stále měl před očima hořící stranickou knížku. Po nátlaku vedoucích a členů jeho rodiny nakonec ustoupil a nejdůležitější razítko otiskl na tiskopis," vzpomíná Marek.

Byť dovolenou absolvoval, na další vycestování už však neměl nárok. Po revoluci už si nedovolil kvůli věku na takovou dlouhou cestu troufnout.