Mě ta zpráva doslova srazila do kolen. S prezidentem Kaczynským jsem se potkal pokaždé, když byl v Čechách. Vždy byla nějaká příležitost, abychom se setkali, ať už to bylo na Hradě nebo na polském velvyslanectví. V tuto chvíli jsem si obzvlášť uvědomil, že jsem krví a kostmi Polákem. Vždycky jsem byl jako Polák patřičně hrdý na to, když Kubica zajel dobrý závod formule 1, když Malysz dobře zaskákal, když volejbalisté vyhráli nějakou prestižní soutěž. Ale nikdy jsem to, že jsem Polák, nepocítil tak silně, jako když přišla zpráva, že mi zahynul prezident, zahynula polská elita vojenská, politická, společenská.
Je hrozným paradoxem, že se to stalo právě v Katyni, kde bylo v roce 1940 povražděno dvaadvacet tisíc polských elit, důstojníků, intelektuálů, duchovních. Na stejném místě jsme teď přišli o elitu současnou.
Dostal jsem řadu esemesek, měl jsem telefonáty. V jednom zazněla zajímavá myšlenka. Že to všechno vypadá, jako by ten ďábelský duch Stalina nad Katyní stále byl. Pro Poláky je to velmi důležité místo, historické trauma, které dosud nebylo dostatečně vysvětleno. A možná to stále ještě není pro svět dostatečně známý pojem i když Katyň velmi realisticky zviditelnil režisér Andrzej Wajda ve stejnojmenném filmu. V esemesce mi napsala Lucie Bílá, že to, co se v sobotu stalo, znovu světu Katyň připomene a připomene i hrozné události, k nimž tam došlo před sedmdesáti lety.
Volal jsem domů mamince a tatínkovi a hned jsem podle hlasu poznal, že maminka pláče. Celé Polsko pláče, celé Polsko se modlí, ztišilo se. Najednou jsme se jako by semkli, znovu jsme pocítili, že jsme jeden národ, přestože nás může dělit pohled na politiku, můžeme se ztotožňovat s různými stranami, máme různé názory na svět. V tuto chvíli nás to obrovsky sjednotilo.“

(ký)