Abych kvůli běžeckému závodu cestoval stovky a tisíce kilometrů, musí mě něčím výrazně zaujmout. Rád si účastí na různých závodech rozšiřuji své běžecké obzory. Stovka v Rusku se stala právě tím závodem. Rusko bylo na mé běžecké mapě stále bílým místem, už dlouho jsem pošilhával po tom správném závodě, který by mě nakopl a byl důvodem cestovat do největší země světa.

100 km Elton Ultra trail, jak zněl oficiální název, mě zaujal mimo jiné tím, co pořadatelé avizovali. Má být ruskou obdobou amerického Badwater ultramarathonu, což je legendární běh Údolím smrti ve Spojených státech.

Běhám, tedy jsem…Ultramaratonec Vlastimil Dvořáček z Doudleb nad Orlicí závodil na pěti kontinentech, získal deset titulů mistra republiky a je držitelem řady vytrvalostních rekordů. Narozen: 23. března 1959Manželka: Eva. Děti: syn Radek, z prvního manželství dvě děti

Rusko sice tak vyprahlou poušť nemá, a tak použili pro umístění Maratonu pustinnou stepí svoje nejteplejší místo ruskou step nedaleko kazašských hranic. Atraktivnost závodu zvýšila trať vedoucí kolem bezodtokového jezera Elton, které leží 18 metrů pod úrovní hladiny moře. Je menší obdobou Mrtvého moře.

Dvaadvacet hodin v ruském rychlíku

Mailová komunikace s pořadateli probíhala od zimy. Nejdřív anglicky, poté jsem přešel na ruštinu. Co si budeme povídat, pro nás starší, co ji ještě zažili ve škole, je mnohem bližší, akorát jsem ji musel trochu oprášit.

Když mi pořadatelé potvrdili účast, vyběhal jsem ruské vízum a koupil letenky do Moskvy. A pak řešil, jak se dostat dál zhruba 1000 km za Moskvu ke kazašským hranicím.

Základnu závodu umístili do městečka ležícího na břehu jezera stejného jména v sanatoriu, kde se k léčbě využívá vysoké koncentrace soli v jezeře.

Využil jsem nabídku pořadatelů na odvoz do místa startu z Volgogradu vzdáleného asi 350 kilometrů od dějiště závodu. Na internetu jsem sehnal levnou letenku Moskva Volgograd.

Pro cestu zpět jsem pak zvolil vlak Elton Moskva, abych také zažil atmosféru cestování rychlíkem na delší vzdálenost. Čekala mě cesta trvající 22 hodin na tzv. lístek plackarnyj, což jsou lůžkové vagony, kde jsou otevřená kupé bez dveří do chodby. Alespoň jsem měl možnost nerušeně pozorovat zvyky a obyčeje domorodých cestujících. Takový malý nástin cestování po Transsibiřské magistrále.

Zrada! Pořadatelé vynechali občerstvení

Závod, který se v ruském originálu jmenuje Maraton pustinnou stepí se letos uskutečnil potřetí. Letos poprvé se však běžela také stokilometrová trať s oběhem jezera. Počasí bylo milosrdné. Předchozí víkend panovaly teploty vysoko nad třicet stupňů, ale v době konání závodu naštěstí klesly asi o deset stupňů.

Větším nepřítelem běžcům byl vítr, který tam vane po většinu roku. Start závodu byl v šest hodin ráno a byl společný i pro kratší trasy 28 a 56 kilometrů. Celkem se na start postavilo přes 236 běžců, přičemž nejdelší trasy se zúčastnilo 44 běžců.

V úvodu závodu jsem raději zvolil opatrnější tempo, protože jsem netušil, co mě na trati čeká. Pořadatelé slibovali po deseti kilometrech občerstvovací stanice. Proto jsem vybíhal s ledvinkou a láhví, abych se i v mezidobí mohl napít. Vlastně láhev na 0,7 litru patřila k povinné výbavě.

Běžci dál museli mít s sebou mobil s kontaktem na pořadatele, kdyby se dostali do problémů. Trať závodu vedla většinou po uježděných prašných cestách ve stepi, často nudně rovinatých.

Na 28. kilometru končila krátká trať. Po otočce se vracela do cíle v prostoru startu. Nejdelší trať pokračovala dál. Pole běžců už bylo hodně roztrhané. Pár jednotlivců v dáli přede mnou a stejně to vypadalo i za mými zády.

Na 60. kilometru stála velká občerstvovací stanice brambory, těstoviny, maso, banány, sušené ovoce, keksy, tyčinky. Do té doby jsem na pořadatele pěl jen chválu.

Ale jako bych to zakřikl. Když jsem se přiblížil k sedmdesátému kilometru, marně jsem vyhlížel další „občerstvovačku"! Sice mi v láhvi ještě zbylo pár doušků, ale ty jsem si raději nechával na chvíle, kdyby bylo ještě hůř. Po pár dalších uběhnutých kilometrech na ně však vynuceně došlo.

Začal jsem cítit, že mi ubývají síly. Musel jsem zvolnit. Další kilometry se neuvěřitelně vlekly. Předem mnou, kam oko dohlédlo, jsem jsem viděl jen monotónní rovinu, a když jsem se ohlédl, naskytl se mi stejný pohled. Velmi deprimující!

Přesto jsem zvolněným tempem dokázal předstihnout běžce, který na tom byl obdobně jako já, spíš ještě hůř. Vyslechl jsem od něj pár peprných slov směrem na organizátory. Sice jsem moc nerozuměl, ale bylo mi jasné, co rozčileným tónem myslí.

Vytouženého občerstvení jsme se od pořadatelů dočkali odhadem až na 78. kilometru, kam jsem doběhl značně dehydratovaný. Po doplnění tekutin jsem se naštěstí relativně brzy zmátořil a opět nabral předkrizové tempo.

Po nepříjemné zkušenosti jsem už byl opatrný a raději nabral plnou láhev pití, co kdyby se tato patálie opakovala.

Naštěstí jsme se poslední občerstvovací stanice dočkali na 90. kilometru. Na závěrečný desetikilometrový úsek jsem si vzal energetický gel, který jsem si nesl s sebou a sám jsem byl překvapený, jaké tempo jsem byl schopen po tolika uběhnutých kilometrech vyvinout. Dokonce se mi ještě podařilo předběhnout dva soupeře. Podle vlastních hodinek jsem do cíle dorazil za 11 hodin 9 minut 46 vteřin.

Úspěch! Třetí místo v kategorii nad 50 let

Konečné umístění jsem hned neznal, to jsem se měl dozvědět až při závěrečném vyhlašování. Navzdory značnému vyčerpaní, jsem byl šťastný, že mám útrapy náročného závodu zdárně za sebou. Teď už mě čekaly jen samé příjemnější věci. Spěchal jsem do sprchy, abych ze sebe alespoň částečně smyl prach, pot a únavu. Po večeři jsem se na závěrečném vyhlašování dozvěděl, že jsem v kategorii veteránů nad 50 let obsadil medailovou třetí příčku.

Závod se uskutečnil 9. května, tedy v den oslav 70. výročí od konce II. světové války. V Rusku se slavilo v grandiózním stylu. Všude visely plakáty a transparenty oslavující výročí velkého vítězství ve Volgogradě i v Moskvě.

Také pořadatelé závodu připomněli výročí při zahájení i slavnostním vyhlášení nejlepších. Při zpáteční cestě jsem 11. a 12. května v Moskvě viděl stopy po slavnostní přehlídce na Rudém náměstí.

Stále tu stály konstrukce tribun, které mi vadily v pozici fotografa. Kazily snímky Rudého náměstí a kremelské zdi. Konstrukcemi bylo obehnáno i mauzoleum, které navíc v tyto dny bylo k mé lítosti uzavřené.

Další meta: 1000 mil přes Československo

Sto kilometrový běh v Rusku byl výbornou přípravou na extrémní závod, který mě čeká v červenci. Dosud jsem nic podobně těžkého neběžel a bude to tvrdá prověrka fyzických i psychických sil.

Chystám se na závod 1000 mil napříč Slovenskem a Českem. Start je v nejvýchodnější obci Slovenska Nová Sedlica a cíl v nejzápadnější české obci s názvem Hranice.

Tuzemský závod je sice pořádán především pro cyklisty, ale každoročně se ho účastní i pár běžců. Náročnost je umocněna tím, že se běží bez jakékoliv vnější podpory. Běžci si s sebou musí nést veškeré potřebné věci jako jsou spacák, vybavení, jídlo. Dána je pouze trasa, kterou je nutné prostřednictvím GPS navigace dodržet.