Školáci, mezi nimiž byli i deváťáci Jan Krejcar a Ondřej Dus, se v červenci vydali na devítidenní pouť za čtrnáctiletým chlapcem Mwabarim, jehož na dálku adoptovali.

První zastávka v Africe při cestě za Mwbarim začala v Nairobi. Po prohlídce Národního muzea a výstavy vývoje člověka se skupina přesunula vlakem do Mombasy. „Po cestě na nádraží byla šílená zácpa a strachovali jsme se, jestli spoj vůbec stihneme. I když jsme přijeli chvilku před odjezdem vlaku, čekali jsme ještě hodinu,“ popisuje přesun Ondra.

„Probuzení ve vlaku bylo originální. Chlápek chodil s velkým kravským zvonem a cinkal budíček,“ líčí Honza. V Mombase stojí od 16. století portugalská pevnost Fort Jesus, která dříve sloužila také jako vězení. „Bylo vidět, že jí nikdo neopravuje. Ale zatím nespadla, takže ji nejspíš postavili kvalitně,“ vypráví Honza.

O asfaltových silnicích a dálnicích ve větším měřítku si obyvatelé Keni mohou nechat jen zdát. Udusaná zemina je ještě dobrou komunikací, jak svorně přikyvují oba kluci. „Chvilku jsme projížděli i řekou. Řidič nevěděl, jestli přebrodí, ale vše dopadlo dobře,“ směje se Honza. „Když jsme vyjížděli z Mombasy, tak asfalt končil po pěti kilometrech a pak už byly jen výmoly,“ dodává Ondra.

Samotný příjezd do Mwbariho školy byl podle všech zúčastněných velmi impozantní. Davy místních a čtyřicet minut zpěvu a tance hovoří za vše. „Přátelská atmosféra ze strany domorodců nám vyrazila dech a některým z nás vyhrkli i slzy,“ popisuje příjezd Ondra. „Ve třídě bylo kolem stovky žáků, ale takový klid a kázeň v Čechách není ani při čtvrtině žáků,“ chválí morálku Honza.

Jedním z dárků pro místní školu byl i fotbalový míč, který žáci hned využili a zahráli si proti místním dětem. „Po deseti minutách, kdy se soupeř rozehřál, jsme my už nemohli. Takže se to promítlo na výsledku a prohráli jsme,“ líčí atmosféru Honza.

V Mombase děti zažily na vlastní kůži bídu. „Na ulici ve špíně leželi lidi bez oblečení a žebrali peníze,“ vypráví Honza. Ve větších městech je atmosféra pro bělocha méně příjemná. Funguje tu trošku rasismus naruby. „Měl jsem velký strach. Nevěděl jsem, jestli na mě někdo nevyskočí s nožem jen proto, že jsem „muzunga“. Což znamená nadávkou běloch,“ vzpomíná Ondra. „Na vesnici jsou lidi ale velice otevření a přátelští,“ dodává Honza.

Třešničkou na pomyslném africkém dortu je bezpochyby safari. Volně žijící zvířata uchvátí kdekoho. V národním parku žije také kmen Masajů. „Je úžasné vidět obytnou budku z hlíny a trusu se satelitem. Mobilní telefon mezi nimi taky nebyl žádnou výjimkou,“ divil se poměrům Honza.

„Díky cestě jsem bohatší o nové zkušenosti a zážitky. Uvědomil jsem si, jaký komfort v Čechách mám,“ uzavírá Ondra. „Zjistil jsem, jak je adopce důležitá. Děti, které nemohou studovat, musí pracovat na polích, štípat dříví. My jsme umožnili alespoň jednomu dítěti mít lepší život,“ končí diskuzi Honza.

Žáci budou dále prezentovat své zážitky na ostatních školách a ukazovat, že adopce na dálku není zbytečná.

JAN PRUŠKA