Izraelci se podle ní chovali zodpovědně, hlídali se i mezi sebou navzájem. Nedisciplinovanost a negativní atmosféra, kterou pozoruje v Česku, mladou ženu mrzí. „V Izraeli se lidé povzbuzovali, říkali si, to dáme. Kdybychom teď zatnuli zuby, dali bychom to také,“ věří zdravotnice, která v září začala učit na litoměřické střední škole.

Kde vás zastihl příchod epidemie koronaviru?
Pracovala jsem jako dobrovolnice v rehabilitačním centru velké nemocnice v Tel Avivu. Leželi tam lidé se závažnými zraněními, většinou po autonehodách. Řada dobrovolníků na jaře odlétala, nahrazovali je vojáci. Já chtěla zůstat. Pak už stejně zavřeli hranice. Chystala jsem se s kamarádkou na výlet na Kypr, to už jsme nestihly.

Praktická lékařka Ludmila Mazylkinová
Lékařka Ludmila Mazylkinová: Únavu a bolesti cítím i po svém vyléčení z covidu

Jak na situaci zareagovala izraelská vláda?
Velmi přísným lockdownem. Ten první na jaře trval čtvrt roku. Jen úplně ze začátku postupovali salámovou metodou a lehce chaoticky.

Měli tam lidé problém s přijímáním restrikcí?
Ničemu se nechtěli podřizovat zejména ortodoxní věřící. Nejzasaženější pak byl Jeruzalém, kde je jich nejvíc.

Co všechno v Izraeli na jaře zavřeli?
Školy, maloobchody, restaurace, sportovní a volnočasová zařízení. Všichni, kdo mohli, pracovali z domova. Zavřeli i synagogy, Židé se mohli modlit jen před nimi a v rozestupech. Bylo omezeno i sdružování, lidé nesměli slavit tradiční šábes. To bylo pro všechny velmi těžké.

A co veřejné stravování?
Obchodníci prodávali jídlo nebo pití z okénka. Izrael má výhodu v klimatu, většinu roku je tam slunečno. Takže tohle lidem ani moc nevadilo, stravovali se venku. Během prázdnin měli samozřejmě vedra, ale to byla zrovna pauzu mezi prvním a druhým lockdownem.

Jak to líčíte, zatím to vypadá podobně, jako to bylo na jaře a jaké je to teď i u nás…
Bylo to přísnější. V supermarketech měřili lidem u vstupu teplotu. Vláda omezila i vycházení, a to i přes den. Mohlo se chodit jen do vzdálenosti půl kilometru od bydliště a jen za nejnutnějšími potřebami. Pak se to zpřísnilo dokonce na sto metrů. Na procházky jsem chodila jen okolo domu.

Lékaři pitvali zemřelé na covid a objevili lék, tvrdí hoax. Věc se má jinak

Jak se to kontrolovalo?
Policie mě osobně nikdy nezastavila, na ulicích ale byla hodně vidět. Jako dobrovolnice jsem neměla občanku, kde bych měla trvalé bydliště. Jen lísteček z nemocnice, kde bydlím. Nejvíc se kontrolovaly roušky, hlavně u moře. Jeden čas se k němu dokonce nesmělo, to si ale Izraelci znovu vydupali. Lidé se ale hlídali hlavně sami mezi sebou, nepotřebovali policisty nebo vojáky. Neměli problém se napomenout třeba v autobusu. Tady se jeden bojí druhému něco říct. V Izraeli spolu lidé ve veřejném prostoru komunikují, nebojí se jít do konfliktu.

Jak Izraelci na epidemii obecně reagovali?
Jsou schopní pracovat se stresem. Kvůli své novodobé historii si zvykli na zátěžové situace, což se o Evropanech myslím nedá říct. Ještě nedávno s nimi válčily jiné blízkovýchodní země, sirény je posílaly do krytu, občas měli na denním pořádku útoky fanatiků v autobusech. Ti, jichž jsem se ptala, co si myslí o covidu, říkali: „Tohle dáme, to je jenom virus.“

Nakolik se změnila vaše práce v nemocnici?
Nesměli jsme pohladit pacienty, držet je za ruce, museli jsme jim je pořád dezinfikovat… Když jsme šli do oddělení, kde měl někdo koronavirus, museli jsme si vzít ochranný oděv. Nejdřív jsme se museli každý měsíc testovat, pak už každý týden. Kdo byl pozitivní, musel zůstat doma, jeho oddělení dali do karantény. Mě to naštěstí minulo. Abychom se mezi sebou v nemocnici podpořili a udrželi se v dobré náladě, na roušky jsme si malovali úsměvy.

Sledovala jste, jak se situace vyvíjela u nás?
Byla jsem v kontaktu s přáteli, četla zpravodajství. Na jaře mi neunikla velká solidarita mezi Čechy. Teď, když jsem tu osobně, jsem hodně zklamaná. Cítím, že lidé nechtějí respektovat pravidla. Někdo nevěří, že nějaký virus vůbec je, pořád řeší konspirační teorie a viní z nařízení politiky. Mrzí mě, že nedokážeme zatnout zuby. Pak by šla čísla dolů.

Jak moc všechny restrikce poznamenaly izraelskou ekonomiku?
Izrael hodně těží z turistického ruchu. Moje kamarádka z kibucu Ein Gedi se živí jako průvodkyně, teď je už půl roku bez práce. V Ein Gedi přišli o práci všichni ti, kdo běžně dělali v nedalekých lázních u Mrtvého moře. Kibuc se jim snažil najít jinou práci, zdaleka ne u všech se to podařilo.

Elisabeth Šafferová na noční směně.
Medička pečující o pacienty na ventilaci: Lidi bez roušky vidím jako plná lůžka

Vy jste za přáteli do kibucu v Ein Gedi často jezdila. Jak se tam změnila atmosféra?
Běžně jsou brány kibuců otevřené. Teď to tam hlídal vrátný, lidé zvenčí nesměli vejít. Sotva jsem se tam dostala já, kamarádi se za mě museli zaručit. Bazén zavřeli, nedělali společné akce. Zavřeli i středobod kibucu, společnou jídelnu. Jídla dávali v krabičkách nebo si lidé vařili sami. Roušky nosili i venku a vzájemně se napomínali, aby je měli nasazené pořádně.

Pomáhal lidem bez práce a v nouzi stát?
Mohli si zažádat o kompenzaci. Co vím, tak ten, komu ji přiklepli, získal od státu 750 šekel, což je nějakých 5 200 korun. To je ale v izraelských poměrech jen na základní jídlo.

V září v Izraeli zavedli druhý lockdown. Lišil se přístup silně věřících k opatřením?
To už byli vesměs všichni velmi disciplinovaní. Taky se jim podařilo srazit čísla. Přitom byla velmi podobná jako teď v Čechách. Nyní jsou v Izraeli jen stovky nově nakažených za den.