„Trénovali jsme ve sparťanských podmínkách. Z lásky ke sportu, ne pro peníze"

Vzpomíná také, jak museli trénovat na stadionu potají, protože fotbalistům atleti překáželi, prý jim ničili trávník. A tak při hodu diskem odsud občas museli utíkati před správcem. „Trénovali jsme ve sparťanských podmínkách, ale bylo to z lásky ke sportu, ne pro peníze,“ tvrdí Remigius. „Byli jsme dobří ve všem. Někdy v tom pětasedmdesátém nebo šestasedmdesátém roce nás odjelo dvanáct na mládežnické mistrovství republiky a osm se nás vrátilo s medailí, což byla nevídaná kvalita na malý oddíl. Já jsem pak zůstal déle, Pepa Kubeš dělal dvojku za mnou v kouli, byl na mistrovství Evropy, na mistrovství světa, brácha taky."

close info Zdroj: Deník/ Jana Kotalová zoom_in

„Z té party nás čtyři zůstali na hodně vysoké - světové úrovni. Já jsem odešel do Prahy, vyhrál jsem mistrovství, měl jsem úspěchy, medaile z mistrovství Evropy, světa, byl jsem pátý na olympiádě v Soulu. Na mistrovství světa v Helsinkách v roce 1983 jsme z té dorostenecké party startovali tři a byla z toho jedna medaile,“ připomíná Remigius Machura. Tu medaili - byla stříbrná - přivezl právě on.

close info Zdroj: Deník/ Jana Kotalová zoom_in

Machurovi měli sport v krvi. Atletika učarovala nejen bratrům Remigiovi a Martinovi Machurovým, ale i jejich sestrám. Jejich vzorem jim mohl být otec Remigius Machura, také sportovec. Na rychnovském zámku, kde rodina měla byt, tak občas „přetahoval“ kastelánovi návštěvníky: „Bydleli jsme tady vlevo a tady se shromažďovali návštěvníci zámku. Táta vytáhl činku a začal cvičit a prý: „To taky zvednete.“ A návštěvníci chodili za tátou cvičit a kašlali na prohlídku. Správce byl z toho na nervy,“ vypráví dále Remigius.

close info Zdroj: Deník/ Jana Kotalová zoom_in

Sám se ke „své“ disciplíně dostal vlastně náhodou, byl spíš knihomol. „Táta házel koulí a brácha už dělal atletiku. Neměli nikoho do družstva, kdo by vrhal koulí. Řekli mi, ty seš macatej, tobě to půjde. Zkusil jsem to. Hodil jsem deset metrů,“ vybavuje si své začátky. „Makal“ na sobě a zlepšoval se, až z toho byl krajský rekord a přišly další úspěchy. Nakonec se jako sedmnáctiletý dostal do Prahy a následovaly medaile ze světových soutěží. Svoji úspěšnou kariéru sportovce ukončil ve třiceti letech. „Na rozdíl od ostatních mám rozum, už jsem byl na vrcholu. Nemám rád ty, co se stokrát vrací. Umění včas skončit nás tady taky naučili,“ dodává.

close info Zdroj: Deník/ Jana Kotalová zoom_in