Měl to být krásný výlet čtvrťáků a páťáků z rakvické obecní školy do nedalekých Pálavských vrchů. Vyrazilo na něj 109 dětí ze tří tříd. Vlastivědnou výpravu organizoval řídící školy Bohumil Horňanský, který s místními sedláky domluvil zapůjčení povozů i koňů zdarma.

Děti se v úterý 26. května 1936 shromáždily brzy ráno na návsi před školou a nasedly na celkem osm povozů. Kolona koňských spřežení je poté dovezla přes německou vesnici Přítluky do další německé osady Nové Mlýny na levém břehu Dyje.

Prámem přes vodu

Další cesta pokračovala za vodou, ale v té době nevedl přes Dyji žádný most. Spojení obou břehů zajišťovala pramice, kterou v roce 1932 získal od Lichtenštejnské lesní správy místní mlynář Josef Veverka. Prám nebyl v dobrém stavu – v provozu byl už jedenáct let, nikdy neprošel žádnou obnovou a podle pozdějšího vyšetřování byl starý, sešlý, s chatrnými bočnicemi, které četnými štěrbinami propouštěly vodu.

Dvanáct metrů dlouhá a tři a půl metru široká pramice byla pomocí dvou dřevěných trámů s vodícími ocelovými tyčemi připojená k ocelovému lanu nataženému nad vodou. Přes řeku se dostávala taháním za lano.

Povozy nedorazily k řece současně. První přijel už v půl osmé ráno a dostal se v pořádku na druhý břeh, stejné štěstí měl i druhý. Koně táhnoucí třetí povoz ale byly neklidné, proto se kočí prvního vozu rozhodl spolu s řídícím Horňanským vrátit, aby pomohl svému kolegovi ze třetího povozu.

Mezitím dorazily i zbylé povozy a některé děti z nich začaly přestupovat na třetí povoz, který se za vzájemné asistence dvou kočích právě naloďoval. Nakonec na něj nastoupilo celkem 52 dětí a šest dospělých (k Horňanskému a dvěma kočím přibyl ještě třetí, který chtěl pomoci s přitahováním za lano, kromě nich byli na prámu převozník a jeho žena). Celková hmotnost nákladu, zahrnující také vůz a koně, tak dosáhla zhruba 3,8 tuny.

Cesta na smrt

Všichni muži začali tahat za lano, aby přetíženou pramici rozpohybovali, a prám se pomalu rozjel doprostřed řeky. Děti se sice rozestavily podél vozu, ale nejvíc jich přece jenom bylo u levé zadní bočnice, která se pod touto vahou zanořila hlouběji. Do pokleslého těžiště začala okamžitě stékat všechna voda z podpalubí, kterou bohužel převozník předem nevylil. Prám se tak potopil levou zadní částí ještě hlouběji a v polovině řeky se už voda vlevo vzadu přelila přes bočnici.

Nastala katastrofa. Voda okamžitě zalila prám, ten zajel levým bokem pod hladinu a vzápětí se celý potopil. Všechno na něm, lidé, koně i povoz, se rázem ocitlo v šest metrů hluboké řece, rozvodněné po jarních deštích.

První obětí katastrofy se stal kočí František Belech, kterého kopnutím do hlavy zabil topící se kůň. Zbylí dva kočí zachránili asi deset dětí, další zhruba desítku dětí vytáhli učitel Jindřich Novotný a kočí Holešínský, kteří zůstali při spouštění prámu na břehu a nyní přispěchali na pomoc s loďkou. Tu sice strhl proud a u nedalekého splavu se převrátila, ale oběma mužům se nakonec přece jen podařilo dostat tyto děti z vody (kočí Holešínský to odnesl otřesem mozku a totálním kolapsem z vyčerpání). Další dvě děti vylovil kočí Alois Pozděch.

Pro 31 dětí však bylo příliš pozdě. Ještě několik dní jejich rodiče i záchranáři doufali, že je proud Dyje vyvrhne o kus níž živé (mimo jiné kvůli tomu přehradili říční koryto záchrannými sítěmi a nasadili vojenské pontony), ale všechny naděje se nakonec ukázaly jako liché, řeka vydávala jen mrtvá těla. Holčička Boženka Pešová nebyla nalezena vůbec, v rakvické obecní kronice je pouze zápisek o tom, že se našla „jen její ruka“. Tuto ruku vylovili lidé až téměř rok po tragédii, v dubnu 1937, nikdy se však úředně nepotvrdilo, zda skutečně patřila utonulé dívce.

Nešťastný řídící

Soud za katastrofu potrestal nejdříve tři učitele včetně řídícího Horňanského, tento rozsudek však byl po čase zrušen a k odpovědnosti za neštěstí byli povoláni převozník Leopold Schuster a majitel prámu, mlynář Josef Veverka.

Řídící Horňanský, do té doby respektovaná osobnost v kraji, čelil kvůli neštěstí velké nenávisti pozůstalých, musel se vystěhovat z Rakvic a byl předčasně penzionován. Zemřel v roce 1977 v Moravských Budějovicích. Urna s jeho popelem spočinula na rakvickém hřbitově (jako akt smíření) až v září 2017.