"Bála jsem se, že se syn zvedne, bouchnou dveře a on mě v té tmě nechá samotnou," vzpomíná na jeden z nejhorších okamžiků v životě Renata Moravcová z Dobrušky.

Bylo to po neúspěšné operaci, kterou podstoupila. Svému jedenáctiletému synu Vašíkovi musela oznámit, že už nikdy neuvidí. "Bylo mi tehdy 31 let a byla jsem přesvědčená, že v té tmě se nedá dělat vůbec nic, že mě zavřou někam do ústavu. Přemýšlela jsem o tom, kdo se postará o syna, jak to udělám, abych už na světě nebyla. Ale Vašík tehdy rozhodl mou budoucnost. Byl a je dodnes můj anděl strážný," tvrdí Renata.

Jak říká, byla vždy optimistka a vůbec si nepřipouštěla, že by se zákrok neměl povést, i když šance byla půl na půl. Těšila se, jak bude chodit fandit synovi na fotbal, na projížďky na kolách. Jednu takovou mu slíbila hned, jak se z nemocnice vrátí. Jenže místo toho tu náhle seděla naproti němu a trnula, jak zareaguje, až mu vysvětlí, co se stalo, a že už se to změnit nedá.

"Věděla jsem, že mu neupeču, nevyperu, nepůjdu mu fandit na fotbal, že nemůžu jet na kole… Prostě nebyla jediná věc, kterou bychom s Vašíkem mohli podniknout. Slyšela jsem jeho dech, bušilo mně srdce. Vašík obešel konferenční stolek, sedl si mně na klín, vzal mě okolo krku a řekl mně, že mě má hrozně rád, i když ho už nebudu vidět, a že spolu tu tmu zvládneme. Bylo to jako blesk. Krůček po krůčku jsem to díky Vašíkovi, rodičům všechno zvládla," vypráví nevidomá žena.

Nevzdala to, dnes plete, vaří, peče, organizuje společenské akce pro veřejnost. Je Ženou roku Královéhradeckého kraje za rok 2017 a také nositelkou ocenění Nadace Karla Janečka Laskavec roku 2018. Nejen ona, ale také spolek Doteky naděje, který s přáteli založila, dodává naději i pomoc ostatním lidem s hendikepem. Přednáší na školách, pořádá výlety, posezení, kavárny ve tmě i jiné akce, jimiž se snaží světy zdravých a hendikepovaných propojit a sblížit. Její životní příběh inspiruje, dojímá a dává i naději. Ani proto tolik nepřekvapí, že po jednom z rozhovorů v rádiu dostala nabídku, jestli by nechtěla napsat knihu.

"Moc se mi do toho nechtělo," přiznává. Ale nakonec se do toho dala: "Už ji dokončuji. Plánujeme, že by mohla vyjít na podzim příštího roku. Název už mám: Barevná tma. Bude o životě od světýlek do tmy. Lidi, kteří si ji přečtou, bych jí chtěla hlavně povzbudit, ať je potká cokoli a padnou na kolena, že se musí zvednout a jít dál. Protože život je to nejvíc a jestli ho žijete ve tmě nebo na invalidním vozíku, vždycky stojí za to. Pokaždé se najdou nějaká světýlka, která vás posunou dál. Můžu to říct z vlastní zkušenosti."

Její kniha bude i o jejím synovi, rodičích a dalších lidech, kteří jí pomohli nejvíce.

"Nechci, aby působila na lidi depresivně. Když někdo bude mít chmurné myšlenky a přečte si ji, aby se zamyslel, že se dá všechno překonat. Navzdory tomu, co se mi stalo, jsem životní optimista," ujišťuje.

I uplynulý covidový rok byl pro ni těžkou zkouškou, jako bývalá diabetička totiž před deseti lety podstoupila transplantaci ledvin a slinivky. Ocitla se tak v rizikové skupině. "Nejtěžší pro mě byla izolace od lidí, málokdy jsem měla volný den, byla jsem zvyklá být pořád mezi nimi, setkávali jsme se i na kávě. Najednou bylo všechno jinak. Když mi pak volali… Bylo mně smutno a těžko jsem to "dávala". Pak už mě nebavila práce na počítači ani pletení, nemáte pak už náladu na nic," svěřuje se.

Proto doufá, že ty nadcházející setkávání snad už nic nepřekazí. Připravuje programy na letní tábory, podzimní kavárny ve tmě a 25. listopadu už tradiční pořad v Dobrušce Barevná tma, kde se zhošťuje dokonce role tanečnice a spolu s dalšími účinkujícími přesvědčuje, že i s hendikepem se dá leccos dokázat. "Chystá se také jeden celorepublikový projekt pro děti, ale ten je zatím tajný," dodává s úsměvem.

Xanto se chystá do psího důchodu, Nik je zpátky ve škole

V pořadí už čtvrtý psí průvodce Renaty Moravcové ve světě vidících zanedlouho stane po jejím boku. Ten první ji vkročil do života po roce stráveném ve tmě. Byla to Brina, trpěla však epilepsií a brzy odešla do „domácího“ důchodu, vystřídal ji Sony. „Sonymu jsem ani nemusela dávat povely, vypadalo to, že mi čte myšlenky. Sonyho mi v Dobrušce otrávili. Potom přišel Xanto, je mu už 10 let, má nemocné srdce, takže se musí šetřit a odpočívat. Na podzim půjde do psího důchodu," říká Renata.

I Xanto už má však svého nástupce, Nika. "Je zpátky v Praze ve škole, kde ho cvičitelka musí naučit cestovat metrem, zvládnout jezdící schody, prostě všechno, co vodicí pes musí umět. Půjčovali jsme si ho s panem Petrem Tojnarem a učili jsme zvykat si na to, že se bude pohybovat mezi hodně lidmi, že doma nesmí skákat do postele, nic tam nemá kousat, že si má v obchodě k pultu lehnout, jak se má chovat v autobuse, zbytek už je na profících," vysvětluje Renata Moravcová.

Právě tento pátek 25. června oslaví Nik první narozeniny. Před sebou by tak měl mít ještě půlroku výcviku. "Ale vypadá to, že na konci října nebo na začátku listopadu už ho budeme mít zpátky v Dobrušce. Rychle se učil od Xantíka. Ani jsem mu nic neříkala a okoukal to od něj," líčí, jak je Nik šikovný, nevidomá žena.

Po počátečním boji o plyšáky si Xanto u Nika vybudoval respekt a už si na sebe zvykli. Po návratu Nika se Xanto ještě na nějaký čas ujme role jeho učitele a průvodce po Dobrušce, aby se ji naučil znát tak dobře jako on a dokázal svou paní zavést tam, kam potřebuje. Na druhou stranu si bude muset zvykat na něco nového i Xanto. Že musí odpočívat a že už Renatu Moravcovou nebude doprovázet na každém kroku. Ani pro něj to nebude jednoduché.